|
| ||||
| ||||
|
sobem líčí hrůzy smrti nebo soudu Božího; též melodie měly by býti více povznášející. Doporučuje se zpívati píseň pohřební bez doprovodu hudby instrumentální, která pře-hlušuje zpěv. Při zkráceném snad obvyklém proslovu u hrobu bylo by i na místě, aby všichni přítomní po obřadech zazpívali dvě až tři sloky písně »Hroby tmavé« z nového kancionálu.
Všeobecně budiž podotknuto, že dobrá píseň duchovní může vytrysknouti jen z hloubi duše věřící; její text má se vyznamenávati jak vzletem myšlenek, tak jadrností výrazů; její nápěvy pak případnými motivy, které jsou s to vzbuditi v srdci lidu pocity srdečné zbožnosti ! Jsme-li upřímnými přáteli cyrilské myšlenky, hledejme rádi poučení i v literatuře. Časopis »Cyril« letos již 70. rok bude putovati po vlasti naší; jest dobrým přítelem, ale pouze literárním. Pouhým slovem se posvátná hudba neobrodí ; slova dlužno dopiniti skutkem. ilkol cyrilistů jest vznešený: všechno ve farnosti rozezvučeti ke chválám Božím'. Roli cyrilskou třeba stále znovu osévati. Hudba církevní se podstatně rozeznává od hudby pouze náboženské, podobně asi jako hra pašijová rozeznává se od dramatu ne-krvavé Oběti. Církev mluví při liturgii svou vlastní řečí a zpívá svým vlastním slohem hudebním. Je-li úkolem umění povznášeti člověka ideální krásou nad všednost života, má i církevní hudba tentýž účel. Protože katolická bohoslužba není jen pobožností soukromou, ny"brž slavnostním úkonem veřejným, nemůže ani chr-ámový sbor zpívati, co a jak se mu líbí, nýbrž co a jak církev velí. Svatí Cyril a Metoděj podle zpráv dějepisných nejenom že sami rádi zpívali při bohoslužbě, nýbrž oni i pilně a horlivě cvičili a vyučovali lid v písni duchovní, která jest zajisté krásnou a pokornou modlitbou. Následujme jejich svatého odkazu! Když r. 1874 (v městě Reutlingen) zápasilo o přednost více pěveckých sborů,'výrok rozhodujících soudců zněl takto: »Podivno jest, že spolky, které pevný základ hledají ve zpěvu chrámovém, vyznačují se před ostatními krásným tónem, pěkným přednesem a precisností.« A to bylo na počátku reformy. Na základě toho odporučoval je sbor soudců, i účastenství v nich, poněvadž táhlejší zpěv chrámový bystří sluch a budí smysl pro zpěv polyfonní! Krásná slova promluvil (v r. 1885) lublaňský biskup Jakub Missia při výroční schůzi cecilského družstva: »Divil jsem se na svých cestách rozličnými kraji, když jsem viděl, co všechno náš zbožný lid věnuje na výzdobu chrámu, kolik a jak rád daruje! Ale na jedno se zapomíná, na chrámový zpěv; drahocenná roucha a výzdoba kostela jsou věci mrtvé. Ale kde máme více příležitosti své city projeviti, jako právě při zpěvu a modlitbě? Divím se, že jsou lidé k církevnímu zpěvu tak indiferentní! Proto bych si srdečně přál, aby se duchovenstvo co možná nejvíce upracovalo i do toho vzácného a uměleckého díla a na ně pečlivě dohlíželo. Zvláště vřele doporučuji, aby u pěvců panoval pravý křestanský duch. Nezpívají pro chválu svou, ale ke cti Boží! Jak mohou pěkně a dojemně zpívati, vyplňují-li přestávku hlasitým hovorem, zbytečny"mi poznámkami a pod., jež ne-umlkají někdy i mezi konsekrací našeho nejsvětějšího mysteria!« A abych se nezpronevěřil osvědčenému zvyku, budiž zde i třetí případ uveden neméně povzbuzující. V jistém místě před dávnými lety měl sbor vzorného ředitele kůru. Na kůru bylo posvátné ticho; ani jediného slova (bez potřeby) nebylo slyšeti mezi pěvci. Duch zbožné víry vanul při zpěvu mezi přítomnými. Zevnější chování jest zajisté nejlepší charakteristikou vnitřní ceny sboru. — Přišel-li někdo příliš brzo na kůr, zastihl obyčejně ředitele pohříženého v hlubokou pobožnost. Kdo se zdržel chvíli po skončení služeb Božích na kůru, měl opět příležitost viděti řídký zjev, jak muž ve svém ušlechtilém povolání zestárlý a všeobecně vážený s dětinnou vroucností modlí se desátek růžence. Skoro pravidelně zastavoval se na cestě u blízké kaple hřbitovní, zasvěcené jeho křestnímu patronu. Často bylo slyšeti mezi věřícími pochvalný úsudek: Šťastný sbor, který má takového ředitele! Jeho heslem bylo: Práce jest naše, zdar od Boha! Duchovní zbraní, modlitbou, překonával obtíže svého povolání a požehnání Boží bylo toho jasným důsledkem. Jaké se těšil vážnosti, přojevilo se u jeho hrobu později způsobem nevídaným, jaký jen zřídka lze spatřiti; slzy vděčnosti řinuly se z očí celé farnosti. A kdyby zesnulý ještě mluviti mohl, při své skromnosti jistě by se ohradil: Již dosti té chvály! Není pochyby, že tento vzorný ředitel ve svých modlitbách i svých »duchovních« dítek na kůru byl pamětliv. Při eucharistickém sjezdu v Lyoně (r. 1889) předložil jesuita P. Comin kongresu svůj 5 | ||||
|