|
| ||||
| ||||
|
pamětní spis o úpravě církevní hudby. Vysvětluje příčiny úpadku a vhodně poznamenává: »... že nepřítel všeho dobrého dokonale ví, jak mocný vliv má chrámový zpěv na mysl a srdce lidu, proto snaží se všemi silami jej ponížiti — i frivolními ariemi.'«
Varhaník má býti proto nadchnut láskou k Bohu a k církvi svaté a k věci tak krásné a dobré, jako jest zpěv chrámový a hudba posvátná — a obrněn hojným údělem trpělivosti a vytrvalosti. I na kůru jest někdy třeba šetrného poučení, aby se čelilo rozmarům účinkujících. K tomu jest kněz jako strážce písně duchovní osobou zajisté nejvhodnější. Dodatkem budiž připojeno ještě několik slov o chorálu. Dobře řízený kůr chorál za-nedbávati nemůže. Doba přítomná začíná s větší láskou a dobrým úspěchem vnikati i do hlubin starých zřídel, jakým jest také prvotní zpěv církevní — posvátný chorál,. Nit přetržená se opět navazuje a počíná se pátrati po ryzích pramenech zpěvu sv. Řehoře. I naši čeští skladatelé vplétají tento velmi cenný prvek do svých komposic, čímž jen dílo své obohacují. Obrod církevní hudby se podaří, až se chorál vrátí k starému podání. Zvelebujíce chorálem lesk liturgie, vykonáváme umění, které jest přímo podřízeno duchu křesEanství. Slova i nápěv chorálu zrodily se z téže inspirace. Vnukl je během věků Duch sv. v církvi přebývající. Nápěvy ty jsou tak nevyrovnatelně krásné, že i zbožnost starých křesEanů možno připisovati vnuknutí Božímu. Chorál jest jednohlasý zpěv, pohybující se v objemu jedné oktávy. Není ani zpěvem lidu ani slohem Palestrinovým, nýbrž zpěvem církve, kdežto sloh Palestrinův jest zpěvem v církvi. Chorál jest liturgickou mateřskou řečí církve. Vyniká ctihodným stářím, jsa skoro stejného stáří s církví, ale ještě ctihodnější jest svou vnitřní cenou. Přikoval-li sv. Řehoř originál svého antifonáře ke konfesi svatopetrské, naznačil tím jasně, že liturgické zpěvy mají se přidružovati k chorálu. Chorál má býti vezdejším chlebem zvláště Cyrilských jednot a zůstane vždy úhelným kamenem dobrého pěveckého sboru. Dobře připravený chorál jest nevyvažitelnou studnicí kůru chrámového. Vyžaduje zbožně nadšeného přednesu. Špatný, nejasný přednes chorálu, zaviněný nejasnou výslovností, nemístnou přízvučností, příliš nízkou nebo vysokou polohou, silným nastupováním a pod., nemůže vzbuditi zájem pro zpěvy liturgické. Znalost věci, svědomitá příprava záležející v theoreticko-praktickém objasnění látky k zamezení vad jsou potřebny. Přehrávejme klavírní skladby proslulých mistrů (Mozarta, Dvořáka, Chopina, Smetany, Beethovena) bez promyšleného přednesu vzhledem k úhozu a dynamickému odstíňování — a bude účinek na posluchače mdlý a nepříznivý na účet skladby samé. Zpěv chorální jest slavnostní recitování textu za krásné modulace hlasu a za pohybu jemně článkovaného. Nápěv i text srůstají v jedno. Deklamace textu jest první zásadou chorálního rytmu. Na samohlásce spočívá hudební přízvuk, souhlásky vyslovují se krátce, ostře a zřetelně, polovičním hlasem. Chorál nezná taktu, jest svobodně rytmický; na místo taktu nastupují malé skupiny tónů, z nichž nápěv melodicky se staví. Tóny nejsou stejného trvání, řídí se melodickou strukturou a deklamací textu. Rytmus není libovolný, určuje jej i dobrý vkus; kdo správně recituje text, má i rytmus nápěvu. Při-padá-li na tónovou slabiku jediný tón, nazýváme zpěv syllabickým (lekce, epištola, evangelium, orace), bohatější zpěv sluje melodický (antifony, hymny nešporní atd.). Pro rytmus chorálního nápěvu platí asi pravidla: tón se rovná tónu; tóny mají zníti krátce jako zvony, buďtež tedy zpívány stejně, krátce a pevně. Protahování tónu není na místě, pouze poslední závěrečná slabika se mírně protáhne a zeslabí. Pohyb celé řady tónů má býti plynný, zaokrouhlený; tato vinitá čára nemá býti přerušována žádným ostrým, hranatým vyrážením. Recitativ liturgický jest nejznamenitější částkou posvátné liturgie. Mezi nimi vynikají zvláště preface a Pater noster. Tento i prefaci převyšuje, protože jest prokomponován, t. j. každá věta má svou vlastní melodii, kterou prosba mocně se vyjadřuje. Z chorálu zářícího vnitřní vnadou vzešla polyfonie; jest tedy zpěv polyfonický s chorálem spojen co nejúžeji. Oba mají mnoho společného: stavbu melodie, tutéž tonalitu a stejný poměr k liturgii. Velikolepý vývin polyfonie nastal za doby Palestrinovy. Zpěvy Palestrinovy jako ze světla utkané jsou v hudbě posvátné nejvyšším bodem čistého spiritualismu, proto zůstane kníže hudby Palestrina v posvátnosti svých zvuků vždy nepřekonatelným Raf aelem hudby církevní. Buďme jako cyrilisté apoštoly posvátné hudby, tohoto krásného umění, vázáni jsouce chudobou, čistotou a poslušností. Hudba církve nezná světské nádhery, stkví se čistou 6 | ||||
|