|
| ||||
| ||||
|
Pak zabýváme se sbírkou not, většinou v krásných, zrovna kaligraficky psaných výtazích a zejména partiturách (Foerstrovu »Evu« celou si opsal Winter — velký ctitel J. B. Foerstra). A s úsměvem mi podává nevelkou starou knihu, v níž schází titulní list a na jejíž další straně čtu: »Melodien zu Liedern fiir die Festtage und festlichen Zeiten.« A na str. 82: (127a) »Komm, heiliger Geist, Herr Gott.« [~ltere Form der Antiphone »Veni Creator spiritus« etc. aus dem 11. Jahrh. nachgebildet (1521).] A na druhé řádce jako vedoucí melodie:
er - fiillt mit dei-ner Gna-den gut podpis : Luther 1524. Pak je tu č. 127b: Neuere Form; ve 4. taktu (»Uns von Irrthum frei gemacht«) a níže: »mit Wahn und Gótzendienst erfiillt« doslovně týž motiv; na str. 83 končí tento chorál; je podepsán Joh. Adolf Schlegel ( 1793. Zajímavé věci. A nyní už docházíme k církevním Wintrovým skladbám. Jednoduše= ale naprosto přesvědčivě: »... jsem věřící katolík; jako váš otec: co psal, v to věřil. Zejména Credo musí mi jít z duše.« Chtěl vždycky vyjadřovat svou víru; tak ve mši »Fidelis servus« (prof. Orlovi věnované) volí jako základní motiv onen z communia »Fidelis servus et prudens«; ve mši »Missa octava in honorem seti Christophori« vzdává Bohu díky za to, že se ho ujal jeho pěstoun Kryštof Karnoll, který jej vychovával v katolické víře a vznítil v něm lásku k církevnímu zpěvu. Mši »Solemnis« skládá na »Exsultet« (tohoto chorálu užil i Wagner v »Parsifalu«). A pak »Stabat Mater« — text ho k sobě stále strhoval, jeho, který vždy horlivě modlil se růženec; a byl tu J. B. Foerster, který ho svým »Stabat Mater« tolik zaujal; meditativní, hluboký ráz této skladby ho zvábil. A nato o církevní hudbě: »Beethovenova mše „Solemnis” není cele církevní a ani ne C dur mše (i trochu Haydna tam je), Schubertovy mše As dur a Es dur jsou více koncertní, Mozartovo ,Requiem" spíše také. Witta má nejvíce rád. Z našich A. Dvořák má krásný oratorní sloh, ale ne cele církevní (mše D dur) — také Fibich (Missa brevis) ; Fr. Picka je trochu theatrální; Tregler má krásné věci,« a souhlasí se mnou: z »Et incarnatus est« u nás nejkrásnější: Steckrovo ve mši »Solemnis« a Treglerovo ve mši »Iubilaei solemnis«. Fr. Hrušky si vždycky velmi vážil: Witt, Hruška, Rink, Ett — z nich vycházel, když skládal svou »Mši I.« — z Hrušky tu měl nejvíc. Hruška a Sychra: Sychra je konsekventnější ve výstavbě slohu; velký kontrapunktik; krása jeho mše »Octo vocum« byla mu důvodem, aby se pokusil rovněž o osmihlasou mši bez průvodu. Probíráme skladby Wintrovy vcelku — je tu souhlas se seznamem, uvedeným ve zmíněném článku, jejž jsem do »Cyrila« napsal — jen druhá mše »Solemnis in hon. D. N. Jesu Christi« (op. 21) a pak »Te Deum« op. 28 v seznamu ve článku uvedeném scházejí — byly složeny až v roce 1942. Mše e moll (na níž si zakládal) se ztratila neznámo kde. Loučím se. Od člověka tolik skromného, tolik zasloužilého, tak upřímně zaujatého pro' víru a umění, jí věnovaného, v němž přesvědčivě a s největším zdarem působil, vždycky těžko se odchází. A potěšuje zase, jak ve svém věku je vyrovnán, jak se těší ze své práce, jak s uspokojením může se dívat i na svoje dílo reprodukční i toto skladebné. H. Pod čerstvým hlubokým dojmem ze své návštěvy u řed. Josefa Wintra spěchám, abych načrtl jeho profil. Moje rozmluva s Wintrem zčásti aspoň odkrývá, jak Winter založil si svou základní polohu pro skladbu hudby církevní (s níž se tu jedině chci vy-rovnat). Předem: celé jeho dílo v oboru hudby církevní tryská z prožitků jeho neochvějné, už zmlada se projevivší víry, horoucí víry, v níž žije celým svy'm uměleckým životem. Při tom neby"vá tomu pravidlem, aby psal svoje věci jenom z vnějšího popudu, jak tomu bývá u ředitelů kůrů právě dost často — tím právě se také mezi jiným vy-světluje, že nevidíme v jeho skladbách nikde stopy po manýře, pouhé vnějškovosti, zběhlosti třeba dobře řízené, ale že zažíváme v díle Wintrově projevovou hloubku, vážnost, jež ho nikde ani opustiti nemůže, právě proto, že Winter, co píše, to niterně nejapravdivě prožívá — každá jeho skladba je nejvážnější, zřejmě tvořená ve chvílích, kdy skladatel se povznesl nade všechnu všednost, pozemskost, kdy si prostě dovedl vymodlit výstup do myšlenkových sfér, v nichž možno člověku co nejúžeji s Bohem se sblížiti. 14 | ||||
|