|
| ||||
| ||||
|
Nikdy ani průblesk světla z tohoto světa, tak je jeho církevní hudba čistá, neposkvrněná. A chtěl-li bych zatříditi Wintrovu hudbu do vývoje naší hudby církevní (několik vět z návštěvy jenom více podepřelo můj dávný úsudek o něm) : Winter přiklání se vědomě a z přesvědčení k reformované hudbě církevní z Řezna a při tom přidržuje se onoho nového, ryze našeho směru, jak ho určil Karel Stecker — jeho učitel. Psal jsem již o tom ve svém citovaném článku a i jinde, že byl Karlu Steckrovi jako skladateli nejblíže, a mohu to znovu dotvrditi ze skladeb, jež napsal ještě nedávno. A nově se mi objevuje jako společný rys u učitele a jeho žáka: pozdější skladby jako by ještě více zacházely do hloubky — poněkud se zklidňujíce, jako by ještě dovnitř více se obracely. Steckrova posrední motetta pro dobu adventní i postní, Wintrovy práce po mši »De Immaculata«, až pathosně vypjaté, mi to dokládají. Winter také se spíše ujednodušuje, mnoho píše, co je tolik vhodno i reprodukčním tělesům menším; i v tom je kus zásluhy, když hloubka výrazu zjednodušením nijak netrpí.
Proberu tu nejprve Wintrovy mše a requiem. »Missa solemnis« in hon. seti Bartolomaei Apostoli ad 4 voces inaequales cum organo — op. 14 — z roku 1906. Po mši »De Immaculata«, kterou kladu nejvýše, další velké Wintrovo dílo. Musím vytknouti některé jeho typické znaky, jimiž se vyznačuje. Ve spoji slohu staroklasického s novým tentokráte harmonicko-melodický sloh vykazuje převahu — přitom ne že by polyfonní sloh úpině ustoupil v pozadí: je tu předem pino zajímavé práce v kontrapunktovaném průvodu, jenž sice ze sborového prostředí vychází, ale aspoň částečně si samostatnost uhajuje; ve vokální sféře projevuje se volná polyfonie vedle homofonie s horizontálně vedenými hlasy — kontrapunktická imitace, jindy u Wintra tak hojná, mizí zrovna jako fugatové závěry. Zato harmonicky je mše propracována vůbec velmi svěže; ze-jména v oboru chromatu (takové Agnus) — totéž platí o melodice. Zhudebnění slova hledá většinou v novějším zachycení slova svůj příklad. Krátce: velká práce, která znamená lehounký příchyl k slohu Fr. Picky a některých prací Treglerových (méně polyfonie), při čemž Winter zůstává stále svůj. Daleko se neschyluje k ujednodušení jubilosnosti Pickovy mše »Solemnis« (jež je originální a pro Picku tón udávající) a zůstává střídmým v užívání unisona; obsahově uchovává církevní výraz v jeho podivuhodné ryzosti, někde až asketičnosti (i proti své vlastní mši »De Immaculata«) — takové Kyrie, Benedictus i Agnus mohou býti příkladem. Architektonicky není tu Winter tak přesně důsledným jako jinde, ale nedostatkem výstavby, soustředění thematického skladba rozhodně netrpí. Plyne to z konstrukce Kyrie (tvar a b a), pak z reminiscencí na kyriový základní motiv v Gloria a závěr z Creda (třeba »Et resurrexit«) — závěr vystavěn na intonaci ke Credu; pak zase první část Sanctus a Benedictus a »dona nobis paeem« — tu už v zásadě wintrovská ustálená stavební methoda, jenže trochu zúžená. Vcelku: důkladná, originální práce, ve vývoji naší církevní hudby vynucující si dobré místo. »Missa Fidelis servus« pro dva.iilasy s průvodem varhan (op. 15), dokončená 14. srpna 1909. Je věnována prof. dru Dobroslavu Orlovi. Co nejdříve v ní upoutá, je její výstavba. Základní myšlenka vyslovená v začátku Kyrie, vzatá z communia »Fidelis servus«, pro-chází hned celým Gloria, kde se objeví i v protipohybu (»gratias agimus«), jí zahájeno je Credo; po čtvrťové pomlce vystoupí původní motiv v rytmickém zjednodušení — v »Et incarnatus est« je aspoň úryvek tohoto motivu zrovna jako v »Et resurrexit« — myšlenka plodná, vyčerpávaná v nejrůznějších obratech a sloužící k docílení nejpřesvědčivějších účinů ve výrazu různých hudebních myšlenkových posic, vyvolaných textem. Všimněme si takového »Et in Spiritum sanctum«, prochvěného pinou věrou a láskou, takového »Et vitam«, napiněného pevnou důvěrou v budoucnost věčného života. Pak zase Sanctus, kde prvý úryvek základní myšlenky je dán do širšího rozměru, aby zase v Benedictus, něhypiném, založil lyrikou krásu tohoto díla mše; »dona nobis paeem« v Agnus přináší motiv naposledy. V jednotlivostech: skladba slohově čistá, svěží, i menším sborům přístupná. »Requiem ad quattuor voces inaequales« op. 16. Skladba psaná bez průvodu — v ryzím vokálním stylu Winter velmi dobře pracuje. Architektonicky opět dokonalá. Tentokráte je to celá faktura začátečních taktů (»Requiem aeternam«), která v graduale má svou reprisu a potom přirozeně v závěru Agnus. Pak je tu nový motiv v Kyrie, se kterým pracuje skladatel opětovně v Sanctus — zvláště výrazným a hodně využitým je motiv nad »Absolve Domine« v Tractu, který prosvitne najednou aspoň v torsu v Ho- 15 | ||||
|