|
| ||||
| ||||
|
katolickou hudbu posvátnou
Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zároveži JBdJlOty >u2avatef a ze3Cvitoz OBSAH : Poznámky a vysvětlivky k Rorátním zpěviim dne nedělního, dle vydání F. J. Lelmerova. — Cyrillská jednota, - Arcidie- Cislo 5. cése Pražská: Pozvání ku Cyrillské slavnosti v Praze dne 4., S. a 1880. Roc. VII. z z. července. - Farním jednotám Cyrillslcým v Praze na vědomost, - Od sv. Has"tala, - Od sv. Štěpána. - Z Budňan. — Literatura. \Poznámky a vysvětlivky k Rorátním zpěvům dne nedělního, dle vydfiní F. J. Lehner-ova. Píše arcibískupský ceremonář Josef Pachta. — (Yokračovánf.) V chorálu už ode dávna stávalo se, že nápěvy některá neponechány v poloze vlastni, nýbrž že se transponovaly. Hlavně užíváno transposice o kvintu niž, čili o kvartu výše, při čemž všecky tóny h změnili se v b, tak že se mohlo b pro celý nápěv hned napřed vedle klíče poznamenati. Tónina netransponovaná všude zachovala h tvrdá a proto slula systema durum či regulare; tónina transponovaná, opatřená veskrz tónem b molle, na-zývala se systema molle čili transpositum. b molle(-hes) za starodávna zcela jiný mělo význam, než nynější B m011.4) Vyskytne-li a) Habert dokládá o transposici mluvě (Mag. chor. 3. Aufl. §. 20): „Die Tóne einea transponirten modus hiessen tuoni finti oder trasposti, der in der Transposition ausgefilhrte Gesang „Musica ficta " 0 názvu „voces fictae” dí Glarean (Dodek. pag. 5.) : „Neque vero has voces, recte fictas quis vocet, quae in octavis reperiuntur, sed eas potius fictas dixeris, quas neque eae claves, ubi licentia usurpantur, neque octavae earum continent, ut mi (=h) in F; fa (-f) in a etc.” V tónině f jest tedy tón h vox úcta (za příčinou tritonu má tam býti b); v tónině diatonické a zase jest h pravidlem, b pak vos úcta. Nyní bychom mohli snad „voces flctas” nazvati tóny cizoskalnými. Výraz „musica úcta či falsa” dle citátů právě vytčených má význam dvojí. Ně-kteří spisovatelé domýšlejí se, že název jalso se tedy v nápěvu místo h veskrz b, jest nápěv o kvintu niž transponován ; přeložme jej o kvintu výše, čímž dosáhneme jeho přirozená podohy. Příklady to víc objasní. Je-li závěrečný tón G, a má-li nápěv objem od G-g s předznamenaným b, jest to první dorický tón transponovaný. Stupnice bordone„ souvisí s druhým významem „musica úcta”, Jestliže za starodávna nápěv tónů žalmových provázen byl veskrz spodní kvartou, stávalo se nejednou v třetím, čtvrtém, pátém, sedmém, osmém tónu žalmovém, že se objevil tritonus, který nedal se zameziti. Majíc jmenované tóny žalmové na některých místech tón h, jenž nedá se snížiti, nemá-li nápěv býti porušen. Diatonická spodní kvarta k tónu h jest F; i stal se tu ve zpěvu dvoj- neb vícehlasném dle starého způsobu triton nezbytným. h na takovém místě slulo vox úcta, jak svědčí Glarean: od toho pak i celý způsob na-zýván „musica úcta či falsa,” francouzsky faux bourdona. Tot jest jeden způsob, jak vykládá se prvotní falso bordone. Jiní zas vykládají ten název jinak. Na falsi bordoni mistrů 16. století a pozdějších se výklad starého falso bordone ani nehodí. Jen v tom se shoduje staré i pozdější falso bordone, že obě jsou zvláštní způsob, jak zpívati lze žalmy více hlasy. Některé falsi bordoni zachovali cantus firmus chorálu v některém hlasu, na př v tenoru; jiné zas na nápěvu žalmového tónu ne-závisí. | ||||
|