|
| ||||
| ||||
|
sauna, aby úpině nově v piné šíři, ale v naprosto nové úpravě založil onu větu »lux aeterna«, kde je výhodně vyladěn. Text je promyšlen, prožit dokonale. Do sbírky »Requiem« českých skladatelů novějšího směru práce úctyhodná.
»Missa octava in hon. seti Christophori« ad quattuor voces inaequales cantanda, op. 16, dopsaná 23. 7. 1912. Ušlechtilá, věc a drahá tomu, kdo dovedl hodnotiti kladné výsledky české práce ve vývoji reformované hudby církevní. Josef Winter snad z úmyslu založil i tuto práci ryze vokálně, tuto proto, aby ukázal, jak si osobně vážil polyfonního slohu staroklasického, osvěženého prostředky projevu, jak je s sebou nesla doba novější. Je tu onen skvělý lyrism starých, onen způsob prožitku slovního obsahu, jak ho vytvořila ona slavná éra staroklasických polyfoniků církevních, jejž pak dědily doby následující, jímž byly prosyceny i výtvory největších klasiků, které vyplývaly už z Mozartova »Requiem« a projevily se i v místech Beethovenovy mše »Solemnis«. Vzpomněl jsem si u řed. Wintra úmyslně na zemřelého jeho pěstouna Kryštofa Karnolla — dedikace této mše sv. Kryštofu má svůj piný význam. Až bude jednou tato mše vydána, měla by se jí věnovati náležitá pozornost; měli bychom se v ní vraceti k někdejším dobám, kdy na kůrech byla pěstována vokální hudba bez průvodu. Nerozumím kolikrát praxi kůrové u nás, kdy dnes, zejména v adventní a postní době, nedovedeme dávati mší bez průvodu, dnes a nedávno, kdy přece zpěv a capella ve světské hudbě se rozrostl dó piné šíře a nalezl piného pochopení. »Missa pastoritia Bethlem« ad quattuor voces inaequales cum organo vel parva orchestra«, op. 18, dokončená 12. 6. 1935. Přiznám se: právě tahle Wintrova práce mne zrovna udivila. On, tak přísný k sobě ve volbě prostředků projevu, i když patří v některých skladbách do řady skladatelů církevních volněji skládajících, napsal tuto mši ve slohu — horákovské pastorely. Však to v Benedictus poznámkou »alla Horák« výslovně vyznačil — a jako toto Benedictus je vlastně, třebaže ne doslova, koncipováno i Kyrie. Snad dědil tu Winter lásku svého učitele prof. Steckra k horákovským pastorelám; jestliže Stecker upravil Horákovu mši pastorální, Winter složil svou mši docela přiléhavě k tomuto Horákovi, jak on chápal katolické vánoce. Byl by tu Winter blízek takové horákovské velké pastorální mši od J. Cainera, již Cainer nadepsal »Mše slavnostní (vánoční) pro sóla, orchestr a varhany« (tiskem nevydaná). Liší se tato mše od první pastorální mše mého otce, která vychází z lidové vánoční písně (jejíž církevní tón chválil prof. dr. Orel, malou dávku vánoční nálady shledával prof. Stecker). V životě kůrovém tato mše vykoná jistě velké služby pro svou přístupnost. »Missa in hon. setae Caeciliae« ad quattuor voces inaequales et organum, op. 17, do-psaná 20. srpna 1935. Byl jsem nadšen touto prací. Je to skladba, která se liší od mše »in hon. seti Christophori« : je psána v onom slohu typicky českém, jímž psali Steckrovi žáci Picka, Tregler, Vendler; upozorňuje na prvý pohled tím, jak je poměrně jednoduše psána, průhledně, ale jak je ve svém vnitřním projevu hutná, obsažná, jemná, a přes přínos novějších prostředků projevových tak ryze církevně znějící ; právě u Wintra možno s naprostou jistotou zjišťovat, jak i místa, v nichž hudebně podává slova i věty mešního textu novějším způsobem výrazu — takové »Et incarnatus est« za příklad — jak nevyznívají ani stínem světsky a jak silná umělecká ruka dovede skvěle spájet způsob výrazu, jenž se hledá pro slovní obsah podle modu starých s oním novějším způsobem zachycení slova a vedle toho ještě, jak dovede táž ruka slučovati sloh starých polyfoniků církevních se slohem doby novější. Talentu je třeba, speciální vlohy a pak: pevné víry, lásky k náboženskému i vlastní zkušeností živenému kultu. Ve mši je pino ušlechtilé kontrapunktické práce imitační i fugované (závěr Creda) i půvabné harmonické podstaty s přirozeně znějícími harmonickými tvary a jich sledy, modulacemi novějšího střihu, pino působivých kontrastů (závěr v Credu, »Et incarnatus est«, začátek Sanctus a hlavně ono mystičností prolnuté Benedictus). A při tom: ani ve sboru, ani ve varhanách není zvláštních těžkostí. Práce z Wintrových jedna z nejlepších. »Missa in hon. seti Joannis Bosco« ad quattuor voces aequales, op. 20, dokončená 28. 12. 1940. Mše psaná spíše v homofonním slohu — ale jemná ve svém výrazu, ne-všední v průběhu skladby — takové 'Sanctus, ale zejména ono citem přetékající Benedictus už samy o sobě by si vynucovaly, aby mši byla věnována pozornost. Nikde manýra, nikde všednost. Je snadnější, i menší mužské sbory by ji zmohly. »Missa solemnis in hon. Jesu Christi Regis« octo votum inaequalium, op. 21, dokončená 15. 11. 1941 (bez Creda). Krásná, vyrovnaná skladba pro dva smíšené sbory. Tyto 16 | ||||
|