|
| ||||
| ||||
|
vystupují téměř všude jako dva partneři proti sobě, vedle sebe nebo společně — všude hlavně ve volné polyfonii, řidčeji v ryze homofonních útvarech.
Vedle mší má Winter ještě bohatou řadu jiných krásných církevních skladeb. Jsou tu nejdřív motetta »Ave Maria« pro smíšený sbor z 16. 6. 1941. Jednoduchá, jak však hluboce procítěná skladba. Pak graduale a offertorium na svátek Božího Těla: »Oculi omnium« a »Sacerdotes Domini« — jak štastně zapadají tyto tak jednoduše pojaté věci ve formě smíšeného sboru bez průvodu — jak velce, ale přiléhavě by zněla v rámci officia na jeden z nejvýznamnějších a nejslavnějších svátků katolických. A texty dvou z těchto motett prokomponovává Winter i pro sólový hlas (soprán, případně mezzosoprán) : »Oculi omnium« op. 22 z 13. 6. 1941 a »Ave Maria« op. 23 z 27. 6. 1941. Vážím si těchto drobnějších skladeb, jeho, přísného Wintra: v nich rozvolňuje svůj obvyklý ryze církevní projev, ale jak právě jeho volnější rozmach je čistý, jakých výšek se do-píná, jak ryzího zvroucnění je tu skladba účastna! Vycházeje asi z úsudku, že ze slohových důvodů je nutno spájeti pohyblivé částky mešní v jednotlivé celky, prokomponoval nám Winter na neděli »Resurrectionis Domini Nostri Jesu Christi« celé officium — pro smíšený sbor bez průvodu (s falsobordonem v Introitu), op. 31, dokončeno 26. 6. 1941. Je to vzácná věc, tahle práce. Graduale a offertorium sice strohé, ale jak výrazné, jak slavnostní zejména v jejích kontrapunkticky bohatěji vybavených závěrech. Půvabná, třebaže navenek zmíry jednoduchá motetta vedle jiných postních zpěvů obsahuje sbírka »Hebdomas sa7acta«, op. 29, dokončená v Kolíně 30. 7. 1942. Jsou tu graduale a offertorium (»Tenuisti mmnum« a »Improperium exspectavit«), pak graduale a offertorium na Zelený čtvrtek »Christus factus est« a »Dextera Domini« — vedle nich zklidněné, ale jak zvroucnělým tónem psané »O salutaris« — dále zpěvy Velkého pátku »Popule meus«, »Crucem tuam«, »Vexilla regis«, »Ecce quomodo moritur« — wittovské jednoduchosti, ale strhující pro výstih hloubky smutku i bolesti Velkého pátku — pak ke slavnosti Vzkříšení »Regina coeli« — piné oslavného zvuku, jenž se nese k Té, jež z matek vytrpěla nejvíce, k Ní, jež je adorovanou Královnou nebes. Jednoduchost v piné obsažnosti — dostačí pro výstih povahy těchto skladeb, jež se jednou stanou darem pro kůry i drobnější. Potom má Winter vzácné čtyři zpěvy u oltářů slavnosti Božího Těla (v češtině) téhož charakteru (op. 24) z 12. 6. 1941. Pak hymnus Pange Zi,ngua — víckrát nám ho zkomponoval; tak zejména pro smíšený sbor pětihlasý z 2. 7. 1942, pak šestihlasý z 3. 7. 1942 a čtyřhlasý z 5. 1. 1943. A na konec hymnus »Te Deum«, op. 28, z 15. 6. 1943; řadil bych ho k našim nejlépe psaným chvalozpěvům tohoto základu. Je psáno ve slohu školy Steckrovy (Picka atd.) s tím, že jeho celkový výraz je trochu zpřísněn ; jsou tu také krásná místa kontrapunkticky zpracovaná (»quos pretioso sanguine« a skvělý závěr od »Fat misericordia«) a rovněž tak pojatý samostatně vyznívající varhanový průvod. Skladba velmi hodnotná, v níž ušlechtilý sloh melodicko-harmonický ve vokální části vykazuje se novějšími harmonickými tvary a spoji a modulacemi. Jednou ze zvlášt zdařilých prací Wintrových je jeho »Stabat Mater«, op. 19, z 2. 2. 1940. Příklad J. B. Foerstra měl povahu jenom vnějšího motivu — jeho skladba samotná jako vzor blíže nezapůsobila. Wintrovo »Stabat Mater« nevybočuje z cest vlastního slohu — jenom způsob formálního pojetí by u Wintra odpovídal J. B. Foerstrovu, a to ne přímo v samotné výstavbě, nýbrž jenom v úhrnném základu. Foerster založil svou skladbu monothematicky, při čemž úprava hlavního thematu, původně prosyceného cele lidskou, nemožně těžkou strázní (oddíl prvý), rozjasní se v pokornou, díků pinou modlitbu k Marii Matce Boží, čehož autor jasným vyladěním původního thematu dociluje. Ne tak Winter. Místo původního thematu, prochvěného bolestmi největší Matky Trpitelky: Lento Sta - bat Ma - ter do - lo - ro - sa přinese bas v II. oddílu skladby thema rozjasněné: f Fac, ut por-tem Chri-sti mor-tem 17 | ||||
|