|
| ||||
| ||||
|
Není hlubšího kontrastu ve Wintrově »Stabat Mater« mezi prvým a druhým dílem skladby — Wintrova skladba má spíše ráz úpěnlivé modlitby ve dvojí, sobě se přibližující náladě, prvé kormutlivé, druhé jasnější, jež v konci vystoupí v glorifikaci věčného života tam na nebi, aby pak naráz v konečném, třítaktovém jenom »Amen« v pp skladba ztichla. Toto »Stabat Mater« bude provždy ozdobou pro naši církevní hudbu. Pro pro-vedení zvláštních potíží nevykazuje.
III. Tenkrát odpoledne dal mi řed. Winter do ruky takovou roztomilou, malou vázanou partiturku. Na prvém listu čtu nadpis: »Missa in honorem sancti Josephi ad quattuor voces inaequales comitante organo obligato auctore Josepho Winter studioso tertiae grammaticae classis gymnasii civit. iun. Boleslai (sic), opus primum. — Dokončeno 10. 5. 1885. Prvý rok skladebné činnosti v tak raném mládí. A pak po dokončeném studiu bohatá řada činnosti praktické na kůru mladoboleslavském, pak kolínském — v té době i skládá; a zvlášt hojně skládá v začátku let 1939 a dalších. Jak je Winter ve stáří myšlenkově svěží; podává tu skladatelsky vlastně nejvíce a své nejlepší. A přehlížím-li celé Wintrovo dílo skladebné, vychází mi dojem až bolestný: talentovaný skladatel má vydáno pouze několik skladeb: »Pange lingua«, »Missa in hon. seti Josephi« (druhá), »5 Pange lingua«, »Missa de Immaculata« — dost. Ostatní všechno jenom v rukopise. Winter patřil k těm, kteří u nás z většiny skládali pro potěchu osobní, nemajíce na-děje, že svoje práce uvidí jednou v tisku. Tu věc musíme napraviti : církevní skladatel Josef Winter zajišťuje si závažné místo ve škole Steckrově; je samorostlý, vyznačuje se stálou úzkostlivou snahou, aby jeho církevní hudba zůstala ryzí, aby mu v ni nevnikalo ničeho ze světa, neboť právě jeho náboženská zkušenost, získávaná výchovou a pak vlastním zanícením, chtěním, byla mu nejlepším prostředkem k tomu, aby jeho modlitby v hudbě, jimiž jeho církevní skladby jsou, vyznívaly mystickým tónem, pině spřízněným s duchem officií jeho Církve. Jan Boháč: Zákony o liturgickém zpěvu a hudbě. Nejvyšším cílem veškeré liturgie v katolických chrámech jest oslava Boží. Tímto cílem se měří vše, co v kostele jest a co se děje. Pro tento cíl nařizuje církev, aby vše, co v liturgii se objevuje, bylo nejdůstojnější a nejdokonalejší: posvátné nádoby z drahého kovu, roucha bohoslužebná ze vzácných látek, úkony liturgické co nejušlechtilejší, slova nejjadrnější a nejvznešenější, ozdoba chrámu nejumělečtější. K tomu cíli musí tudíž směřovati i posvátný zpěv a hudba, které mají při liturgii nemalý význam a úkol. Posvátný zpěv a hudba mají především sledovat oslavu Boží, ale i také povznášeti srdce přítomných k Bohu a vyvolávat v nich stav zbožnosti. V chrámu rozhoduje církev a ne svět. Vlastní vkus a úsudek jednotlivce musí se pod-robiti duchu církve. Církev duchem svatosti proniká všeliké umění, které připustila do svých chrámů, a duchem tím jako zlato v ohni je očištuje od všeliké světskosti. Církev svými liturgickými zákony bdí nad posvátností veškeré liturgie a tudíž i posvátného zpěvu a hudby. Pokud se týče liturgického zpěvu a hudby, církev vydala předpisy a zákony v liturgických knihách, v dekretech kongregace sv. obřadů, v.knize zvané »Ceremoniale Episcoporum« a v poslední době v »Moto proprio« papeže Pia X. a v »Konstituci« papeže Pia XI. O těchto předpisech a zákonech posvátného zpěvu a hudby bylo již několikráte v Cyrilu psáno a vykládáno. Bohužel, že celkový stav liturgického zpěvu a hudby v našich chrámech ještě namnoze daleko neodpovídá tomu, co ony zákony nařizují a nebude tudíž na škodu, když znovu v Cyrilu v několika kapitolách o nich se rozepíšeme. Vodítkem při tom jest nám výborný spisek Eug. Schmida, který vyšel ve sbírce »Kirchenmusik« u Pusteta v Řezně v roce 1919 pod názvem »Die neuen kirchenmusikalischen Vorschriften«. I. Liturgický text. Církev stanovila liturgický text, jehož se užívá při liturgické bohoslužbě, hlavně při mši sv. a při oficiu chori (hodinkách). 18 | ||||
|