|
| ||||
| ||||
|
Liturgický text jest dílem staletí, zvláště křestanského starověku a středověku. Pracovali na něm veleduchově křesťanští a svatí lidé. Liturgický text dýše starobylostí, zbožností, duchovní krásou a nedá se proto ničím nahraditi.
Řečí liturgického textu jest latina. Církev používá latiny, aby jedním jazykem dala najevo svou jednotu, aby se vyhnula nebezpečí porušení textu, které by snadno nastalo, kdyby v každé zemi se užívalo jiné řeči. Latina byla řečí Říma, který se stal kolébkou křesťanství. Jest jazykem mrtvým, který nedoznává již žádných změn a kterým nemluví žádný národ jako jazykem mateřským. Jen v málo případech dovoluje církev užívati jiné liturgické řeči, na př. jazyka staroslovanského v některých diecésích dalmatských, jazyka řeckého, armenského, syrského, ethiopského a j. v krajinách východních, kde od pradávných dob jich se užívalo při bohoslužbě. Při zpívaných bohoslužbách užívá se tedy výhradně latinského textu. Tak tomu jest při zpívané mši sv., při které kněz u oltáře zpívá některé části mešního textu. Nemohou-li zpěváci tomuto příkazu vyhověti, aE z jakékoliv příčiny, má býti raději sloužena mše sv. tichá, při níž kněz nezpívá a při které jest dovoleno zpívati mešní píseň v lidové řeči. Podobně i při zpívaném oficiu, jako na př. při zpívaných nešporách dovolena jest jen latina. Jestliže ovšem nešpory zpívají se ne jako oficium chori, nýbrž jako mimoliturgická pobožnost místo obvyklé odpolední pobožnosti litanií s modlitbami a se sv. požehnáním, jest v tomto případě dovoleno zpívati text nešpor v jazyku mateřském. Tak tomu bývá u nás, kde namnoze jest zvykem zpívati místo odpoledních litanií české mariánské nešpory, které vydala Obecná Jednota Cyrilská. Při průvodech s Nejsv. svátostí jsou dovoleny zpěvy v lidové řeči, jen »Te Deum« a liturgické hymny mají se při těchto pobožnostech zpívati ve své původní řeči — v latině. Církev nedovoluje latinský text při zpívaných bohoslužbách liturgických měniti, z něho něco vypouštěti, anebo nahrazovati textem jiným. Jest však dovoleno na př. při zpívané mši sv. po odzpívaném nebo recitovaném ofertoriu přidati nějaké latinské motetto s textem od církve schváleným, ovsem ne dlouhým, aby kněz nebyl příliš zdržován v obřadech. Rovněž po zazpívaném Benedictus jest do-voleno přidati nějaké motetto latinské, jehož text se vztahuje k Nejsv. svátosti. Jiné přídavky při zpívané mši sv. nejsou dovoleny. Rozhodně není dovoleno vynechati na př. ofertorium a místo něho zpívati nějakou vložku, dokonce v lidové řeči. To se, bohužel, namnoze děje. Při mimoliturgických pobožnostech jest již dána jistá volnost ve volbě textu. Ale i zde dlužno dbáti toho, aby text nebyl světský, jako na př. nějaká arie operní anebo světská píseň, nýbrž aby byl vzat z liturgických knih, nebo z písma svatého, nebo z knih církevních spisovatelů, jako na př. sv. Tomáše Akvinského. Pokud se týče litanií, tu při veřejných pobožnostech dlužno používati jen těch patero litanií, které jsou Sv. stolicí schváleny. Jsou to: litanie ke Všem svatým, loretánská, k Nejsv. Jménu Ježíš, k Božskému Srdci Páně a k sv. Josefu. V textu těchto pěti litanií není dovoleno něco vynechávati anebo měniti. Ostatní litanie v různých zemích od biskupů schválené (na př. litanie k zem. patronům), jsou přípustny jen při soukromých pobožnostech v soukromých kaplích klášterních, anebo náboženských společností, jako na př. Mariánské družiny. Při mimoliturgických pobožnostech není dovoleno v modlitbách, jichž text jest v církvi ustálený, něco měniti, jako na př. v modlitbě Ave Maria. Někdy se tak děje kvůli hudebnímu zpracování. Předpisy o liturgickém textu latinském, o jeho úpinosti a nezměnitelnosti jsou v církevním zákonodárství jasné. Jediné jakési ulehčení jest dáno v tom, že texty mohou se recitovati místo zpívati. V tom případě jest však nutno recitování doprovázeti průvodem varhan, kterýžto průvod nahrazuje zpěv. (Příště dále.) 19 | ||||
|