|
| ||||
| ||||
|
— 34 --
g a b c- d e f g zcela dojista rovná se d e f g - a h c d, ueboti půltóny jsou na těchže mí-stech. Tak stupnice na A s 7 molle docela se shoduje s diatonickou stupnici na tónu e. a~ed - efga efga - hcde Diatonická stupnice s tónem základním I molle b c d e f g a'J rovná se úpině stupnici f g ah c d e f. tritonus tritonus Majíce na paměti, že prvním tónem jest d, druhým e, třetím pak f, porozumíme snadno slovům Guidonovým, když dí, že V molle „quamdam confusionem et transformxtionem videtur facere, ut G sonet protum, a deuterum, cnm ipsa ~ moslis sonet tritnm.” Nauka o transposici tónin velmi jest důležita, máme-li nabýti dokonalého poznáni podstaty tónin. Obecné tu pravidlo jest: „žádný nápěv chorální, jenž nalezá se v přirozené své poloze, nedopouští, aby J aneb # poznamenán by1 napřed vedle klíče pro celý kus; objeví li se tedy v chorálu b neb # hned u klíče, jestznámkou nápěvu transponovaného. Abychom pak nabyli přirozené polohy, položme nápěv o tolik kvint výše neb níže, kolik ~ neb křížků jest předznamenáno u klíče.” V nápěvu sekvence : Mittit ad Virginem," jak jej uveřejnil Lehner, jsou všecky noty h změněny v J; patrná to známka tóniny trans-ponované. Přeložíme-li ji o kvintu výše, zmizí všecka b; na místě tónu F, jenž nyní jest závěrečným, objeví se pak tónus finalis C, ukazuje tóninu jonickou neb hypojonickou. Raymond Schlecht dal sekvenci Abaelardovu s nápěvem otisknouti ve své Geschichte der Kirchenmusik (pag. 232 seq) dle rukopisu jednoho z roku 1591. I tu jsou všecka h změněna v ~, tónus finalis pak jest F ; druhý to doklad, že nápěv sekvence jest jonický a hypojonický transponovaný. V přirozené poloze objevuje se nápěv chorálu čís. 16. v písni německé, již dle zpěvníku Corner-ova z 1625 a 1631 uveřejnil Karel Sev. Meister (Das katholische deutsche Kircheulied in seinen Singweisen I. Band Seite 162. Nro. 13). Zni pak takto : „Zie atte C~equentia, JOtittit ab 23irgiaem, do man im Q(bbenbt p fingett pftegt, berbeutjigt.” Corner (1625) 1631. ,8u einer šungfraro 3art, ein CEttgc ifňler &t, um 5~immt gefenbet marbt bon bem Ciebieidjen Gott, Gabriel ber (~rtg-en' get gut. Předposlední tón té písně snad jest chybný a má se asi zpívat místo d tón %. Roku 1631 byl Corner, jak na titulu zpěvníku jeho udáno, „ber h. CSC~rifft ~Doctor -3et3o 13rior auf f Giittmeig.” Meister sděluje, že sekvence ,Mittit" s tetxem německým a spolu s nápěvem nalezena také v rukopisu ze 14-15. století v dvoruí knihovně Vídeňské. První sloka rukopisu následovně začíná: „Jed McnfcTjen tiebtjaber f anb c3u ber maibe tjer bon f einer enget f ctlar ttur ainem engel 1`tar u, f. m. Nápěv u Cornera jest hypojonický, an tónus finalis jest C, objem pak od G-g. B molle není tu žádné, což poloze přirozené jest při-měřeno. Přeložme část nápěvu u slov „bom S5intmt (jednoslabičné s notou g) gefenbet marbY” o kvintu niž, objeví se a c J a g f, nikoliv a c h a g f. Ještě upozorňujeme na nápěv slov ,tiehreittjen Gott;” jest tu celý tón a-h, kdež rukopis kapitolui a některé jiné prameny mají půltón d-es, neb e-f. Všako místě tomto sporném obšírněji už dříve jsme promluvili. Chorální rukopisy nekladou známku p vždy důsledné; zajisté zpívalo se b (= hes) na mnohých místech, kde v rukopisech není označeno. To znají tuším všichni, jenž s rukopisy chorálními se obfrali.5) Také rukopis kapitolnf v sekvenci „Mittit ad Virginem” ne-klade všude b rotundum, kde zpěváci v cho- 5) Také mensuralisté a mistři v kontrapunktu 16. století nehrubě dbali důsledného označení známek nahodilých (#~ ~) letos ponechávajíce zběhlým zpěvákům Ty známky v oné době pokládaly se za nepodstatné (Accidentiae); zpěv, v němž akcidencií užíváno, slul Cantus ňctus." Proske udává, že nejbedlivěji akcidencie ve svých skladbách označili Vittoria, Felice Anerio, Giovanelli, oba Nanini a jiní. Nynějším vydavatelům starých skladeb nejedna odtud povstává obtíž, ani nemohou vždy najisto vyzkoumat, zdaž b či h, fZs nebo f, cis nebo c atd. má se zpívati. Zásady, jimiž v té pří-čině Proske se řídil, vytknuty jsou v díle „Masira divina, Annue L, tomus 1, liber Missarum, Vorrede pag. 38. seq,” | ||||
|