|
| ||||
| ||||
|
díla z doby prvých začátků, poněvadž asi vidí úžasně lehkou tvořivost a zápal pro věc
u svého žáka. A Bedřich Wiedermann skládá a hraje. Uskutečňuje do písmene přesně, co si mlad'oučký vytkl a od čeho neustoupí ani o píd', ani na chvíli. A církevní, po případě duchovní základ (at obsahem slovní látky daný, nebo aspoň zevnějším označením povahy skladby určený) zůstává pro jeho skladby vždycky hlavním, třebaže ani světské hudbě se nevyhne. A brzy se mu začínají zjasňovati dvě věci: církevní hudbu může pěstovat jenom proto s piným zdarem, když v celé to rozlehlé učení velké Církve (v jejíchž vnitřních službách věrně provždy zůstal) nejdříve dokonale, bez výhrad věří; poznává nejprve celou theorii a praxi jejího učení a zejména proniká důkladně její vzácnou liturgií, která vedle náboženského poučení podávala i náležitý názor na svou uměleckou podstat, at slovně-obsahovou, at mimetickou, at hudební (a tu zejména v prazákladu jejím, jímž je gregoriánský chorál a palestrinská hudba). A tak vchází Bedřich Wiedermann do života pro poslání varhaníka a skladatele církevního připraven všestranně jako málokdo a přitom poctivě založen : skládá o tom, čemu pevně věří, co naučil se dokonale poznávati. Varhanní hra a skladba žijí vedle sebe u Wiedermanna společným životem; to znamená nejdřív: když skládá, výkonného umělce-varhaníka v sobě jaktěživ nezapře; myslí, když píše svoje skladby, vždycky podle řádu svého výkonného umění, čerpá z jeho obsahu, udávajícího i tomuto nástroji směr; proto když tvoří pro vokální hudbu, plynou mu hlasy tak přirozeně, ne vždycky nad sebou ve vertikálním směru, ale nejraději horizontálně, a jsou-li každý sára pro sebe entitou ryze reální povahy, vytvářejí nádherné polyfonické ne změti, ale zákonité (a jak dokonale vypravené) sestavy — nemůže ani jinak býti, aby tento skladatel a zároveň varhaník nemyslel nežli hlavně přísně polyfonicky, a to až do šíře sedmičlenné soustavy (»Miserere mei Deus« příkladem). Je pořád varhaníkem: i tenkrát, když píše sbory a capella, jichž je pino, i tenkrát, když průvod ke sborům přidává, ne: když si průvod varhan ke sboru nebo k sólovému nebo sólovým hlasům postaví, kde dva rovnocenné partnery si vytvoří, z nichž průvod tutéž hodnotu musí míti jako lidský hlas nebo hlasy; a totéž dovede, když vedle průvodu (varhanního zpravidla) dále ještě i orchestr umístí — to kolikrát jsou tu partneři zřejmě ve třech. A podle zákonů varhanní hry hněte i své melodické výtvory, jež jsou vláčné, rozlehlejší, a když slovo jim někdy je modelem, pak prokreslují je stylisačním způsobem do široka, ne do strohého útvaru; to všechno spěje třeba podvědomě (neboť jde jasně o uměleckou přirozenost) k snazšímu vytvoření toho, co plyne do pojmové formy církevnosti. Církevnost je skladateli ujasněným pojmem odedávna — vychází z hudby duchovní, vytváří ji jako vysněné prostředí, v němž není pozemského života; prostředí, které vy-stupuje vysoko nad tento život, kde není zemského chtění, řízeného vášněmi a běžnými touhami po potřebách, jichž si vymáhá člověk; prostředí, kam vniká duše lidská dokonalým pohroužením v sebe, jak to dovede dáti hluboká, nezměrná víra. Jestliže společenstevní celek podřizuje se myšlenkovému řádu, stanovenému vnější organisací, církví, a jestliže hudba si určí za úkol sloužiti předpisům, vydaným pro vnější projev víry, pro obřad, pro liturgii — tu vytváří se nám pojem církevní hudby; jej můžeme stanoviti v jeho povaze tím, když uvedeme, že je tu hudba oproštěná od onoho způsobu vyjadřování lidských prožitků, jež svůj základ berou prostě ze života pozemského, hudba vzdálená daleko od lidského chtění, myšlení, uvažování, které k těmto prožitkům má svůj přímý vztah. Duchovní hudba má širší základnu nežli hudba církevní, která k ní jako jeden druh patří; není vázána zřeteli na liturgii. To tak bych do trochy logického promyslu zanesl obsah oné části rozmluvy, kdy jsme se s mistrem poznávali a kdy jsme si chtěli navzájem vyšetřiti názory na věc rozhodujícího významu, ne na věc vnějšího rázu, ale na věc, která bude tolik důležitou pro posudek díla skladebného (uvažoval jsem já). Porozuměli jsme si hned v začátku. Než nejde o věci pouhého pomyslu. Jde prakticky o to, jak se došlo v daném případu k ryzosti hudby církevní. Wiedermann tu uvádí jednoduše (a při tom ani nesnaží se o průkaz), že vede ho výlučné vlastní cit, že tvoří z ryzosti vnitřního popudu, jenž mu sám určuje způsob výrazu pro vyslovenou církevnost; neobmezuje se ničím, není tu pro něho nějakého pevného, podrobného řádu, nějakého předem určeného vzoru. Tohle je u Wiedermanna ne už jenom názor, ale pevné mínění. Konečně mohl toto vysloviti s urči-tou dávkou spolehlivosti právě on, připravený vědou i životní dokonalou praxí, podpí- 27 | ||||
|