|
| ||||
| ||||
|
raný vnitřně i velkou láskou k věcem své církve i naprostým letitým prožitkem jejich liturgických forem. A vyslovené pravdě setrvává Wiedermann věren s rozhodnou vy-trvalostí a hlavně také důsledností, která až udivuje a která mu zajištuje postavení samostatně tvořícího umělce. Prof. Karla Steckra vděčný žák a dosud věrný obdivovatel je prost všeho steckrovského tradicionalismu a popírá ho pro sebe sama. Platí to o reformované hudbě církevní nejdřív — ne že by ji a jiné slohy neuznával v jejich významu, ale považuje ji pro dnešek za spíše historický zjev nebo za slohové usilování společenstevní, jež ještě dožívá; váží si romantismu a jeho rozvinu v oboru církevní hudby — jmenuje si tu Liszta jako představitele (chápeme-li Liszta vcelku jako zjev v duchovní a církevní hudbě, je tahle koncepce správnou, zejména pak, když v ní rozlišíme ony dvě velké mše na jedné a vše ostatní na druhé straně, neboť jen to je hudbou církevní anebo ji aspoň částečně obsahuje). Liszta má rád — náhodně jsme měli v rukou klavírní výtah z »Christa« a dali jsme se tolik zaujmouti nahlédnutím do něho — pak už šly za sebou naše citáty v improvisaci. Vzpomíná i Berlioze; má zbožnou úctu k vídeňským klasikům, jako zase k baroku (jeho proticírkevně znějící a i formálně ryze světsky založená místa nepřehlíží) ; s nejvyšší úctou vzhlíží tu (je zase tu varhaník, který se hlásí ke slovu) k J. S. Bachovi a pak — Palestrina — důsledný Steckrův žák miluje Palestrinu a — chorál. A pro naše vlastní poměry: Karel Stecker je mu vůdčí osobností nejdřív jako pedagog a hned také jako skladatel, který má piný nárok na to, aby se mluvilo o jeho vlastní škole. Tu si rozumíme docela.
Bedřich Wiedermann je svéráznou uměleckou osobností tam, kde chci určovati jeho vlastní sloh. Jdu k jeho dílu, jež nechám samotné promluvit. V rozsáhlosti jeho duchovních i církevních skladeb dají se určit některé, kde si Wiedermann výslovně nalezl svůj vztah k určitému slohu nebo k určitému skladateli. Taková jeho »Kantáta v barokním slohu« — skladatel se tu vcítil do barokního myšlení vcelku v jeho slohové pod-statě, přimísil něco svého z hudby doby, kdy skladbu psal — vyšla zajímavá věc; předem: je hodnotná; a příklon nebude asi jenom chvilkovým zápalem pro barokové pro-středí. Ve mši pro mužské hlasy ho zvábil slohově Franz Liszt — romantismus vůbec byl a je skladateli zvlášť milým. Mezi vlivem baroka na kantátu a vlivem Lisztovým na mši je přece jenom podstatný rozdíl: to ve vzdálenosti k různému tomu slohovému pro-středí. V úmyslu stojí skladatel baroku blíže — je tu případ t. zv. míšení slohového, jež se musí přesně lišiti od pouhé nápodoby staršího slohu (která právě v církevní hudbě není ničím zvláštním — myslím na napodobeniny baroka a slohů příbuzných). S Lisztem je to u Wiedermanna jinak: Liszt je tu jenom vzdálenější východisko — to už není slohové míšení, ale vzdálený vliv určitého skladatele — v daném případě jsou odtud vy-loučeny velké Lisztovy mše (jenom ony dvě menší, ona pro mužské hlasy, pak »choralis« by byly v úvaze, a dále ony církevně znějící díly v »Christu«). Zjevný příchyl skladatelův k vysloveným slohům byl by tím vyřízen. O důsledně prováděném slohovém míšení anebo o přenosu slohů (což je docela jiný případ) dále už řeči nebude — odtud závěrů pro určení slohu tvořiti nelze. Pro mne je pro určení povahy církevního slohu Wiedermannova tahle cestou správnou: letmým průhledem jeho díla zjíštuji, že forma mše to výlučně není, která vyčerpává tvůrčí činnost a určuje směr. Kromě uvedené mše pro mužský sbor s varhanami je tu ještě »Missa in tempore quadragesimae« z roku 1918, a vedle ní »Missa solemnis« z roku 1934 — tedy tři mešní skladby z různých, od sebe nestejně vzdálených údobí, jež by už musily stačit, aby se aspoň v nejhrubších rysech stanovila podstata slohová a její vývoj. Než v daném případě vystupuje zvláštnost: vedle tří mší je tu přebohatá řada motett a hymnů (nikoliv »Te Deum«), jež velmi různým způsobem jsou vypracovány — jsou tu zpěvy sólové s průvodem varhan (asi 36 motett latinských), smíšené sbory bez průvodu (asi 18 motett latinských), pak 14 latinských motett pro smíšený sbor s průvodem varhan, po případě orchestru (z většiny ad libitum), pak 6 motett pro mužský sbor a capella, 4 motetta pro mužský sbor s varhanami, pak tři motetta pro ženský sbor s varhanami — vedle toho ve všech případech ještě věci příležitostného rázu — také s českým textem. Skladby pocházejí z nejrůznějších dob a táhnou se dobově vlastně celým životem skladatelovým, pokud se vůbec skladbě věnoval. Wiedermann je tedy speciálním skladatelem motetta zejména latinského (neboť toto má v celé řadě motett a hymnů naprostou převahu). V,y"sledný dojem z motett vůbec je ten, že skladatel ne náhodně, ale úmyslně volil pro sebe, když vůbec se chtěl církevně-hudebně 28 | ||||
|