|
| ||||
| ||||
|
vyjádřiti, formu motetta, případně hymnu: on, který nejdříve vědecky zvládl podstatu katolického náboženství s náležitým zážitkem praktickým, mohl nejlépe vcítiti se v ducha katolické liturgie, do všech jeho odstínů, zejména těch, které vtiskuje liturgii katolický církevní rok.
Právě v této formě a v těchto předpokladech mohl se Bedřich Wiedermann dokonale vyžít a učinil tak. Jen sledujme motetta, jak by vystupovala v průběhu církevního roku: je téměř celý napiněn — hlavně offertorii — má zasvěcené svátky mariánské, sv. apoštolů Petra a Pavla, svátky sv. Václava a sv. Cyrila a Metoděje a jiné — je vidět, že skladatel dal si životním úkolem prokomponovat aspoň hlavní offertoria skoro pro celý církevní rok, úlohu vzácnou, kterou vypinil skvěle, jak prokáži. Kdybych zatím minul vývojové podmínky motetta a výlučně se zabýval otázkou hudebního promyslu slova, musil bych zjistiti, že skladatel dosud nepoznanou měrou zabývá se tím, aby spjal myš-lenku slovního základu co nejtěsněji s hudbou; pracuje tu se zdarem podivuhodným, at se jedná o kterýkoliv způsob projevu, v němž skládá motetto. Wiedermann dovedl najít ostré hranice mezi jednotlivými údobími církevního roku právě v motettu; v tomto směru je výborným pokračovatelem F. Z. Skuherského, proslaveného skvělou sbírkou motett pro celý rok, a spolupracovníkem svého učitele prof. Karla Steckra, jenž české motetto přivedl k jedinečným hodnotám (žel, že význačná část motett teprve bude vy-dána jako předmět pozůstalosti a že asi 8 motett je nadobro ztraceno). Tak je tu vytvořen Wiedermannem jeho osobitý typ motett, a to po vnější i vnitřní stránce. Wiedermann hájí i .tu. nejprve naprostou volnost projevu — u něho nezáleží na tom, komu svěřuje zpěv, zda hlasu sólovému či sboru, zda připojuje průvod — varhan vždycky, někdy orchestru. U něho i sólový hlas je veden v duchu církevní hudby, ne-rozpíná se do širšího slohu duchovního a v něm do projevu koncertantního. A kdybychom procházeli jednotná údobí církevního roku: doba postní nejdříve — takové offertorium »Meditabor« pro II. neděli postní za příklad. Skladba z 21, února 1918 pro smíšený sbor bez průvodu: »Mysliti budu podle přikázání Tvých, jež jsem si velmi zamiloval, a zvednu ruce své po rozkazech Tvých, jež miluji.« Poměrně jednoduchý sbor ve wiedermannovské obsahové i vnější obvyklé rozlehlosti; jak však noří se jeho hudba do hlubin rozvah, aby přinášela na povrch to nejvzácnější, nad křištál jasnější. Modlitba neobyčejné hloubky. Nebo onen případ sólového graduale »Tribulationes cordis mei« (z roku 1933) pro tutéž neděli; právě v něm, do vnitřku mířeno, je obsažena nejkrásnější modlitba, kterou srdce lidské, přetékající bolestí, vůbec dovede vypověděti. Nebo protiklad slovního obsahu a jeho vyjádření: hymnus »Veni Creator Spiritus« (z r. 1909), zase pro tenor a varhany, skladba neobyčejného zvroucnění v citu, vznášející se poctivě po cestách hluboké víry, nesené náboženskou představivostí k zásadnímu dogmatu učení velké Církve, jehož zjevené tajemství soustřeďuje se k představě Ducha svatého, za jehož příchod k duši lidské se tu úpěnlivě prosí. A nyní k době velikonoční; tu ne motetto, ale velká antifona »Vidí aquam« pro osmihlasý sbor ovtírá dobu slavného Kristova zmrtvýchvstání; motetto »Angelus Domini« pro dvouhlasý ženský sbor z roku 1906 je vzorným výrazem církevní doby. Zvláštní pozorností je poután skladatel k slavným bohoslužbám na Boží hod svatodušní, kde podává skvělé »Alleluja« s verši »Veni sancte Spiritus« a nadto s prokomponovanou sekvencí »Veni sanete Spiritus« — jedinečný zjev ve tvorbě této mešní formy církevní vůbec. A Wiedermannovy vánoce: I tu Wiedermann je docela svůj. U nás bud napodobujeme barok, rokoko a slohy souvislé ; permutací této myšlenky je celá řada — bud se volí forma úpiné nápodoby, celá typická faktura je vzorem, nebo aspoň melodika s celým prostře-dím homofonním nebo aspoň melodické excerpty se přijímají — nic z toho nečiní Wiedermann; ne že by k baroku nepřilnul — viděli jste, jak se k němu přímo přiznal — ale jeho vzdálenost je mnohem značnější: jeho vánoční hudba v motettech (a odtud i v jiných skladbách, zejména vánočních varhanních) jenom dýchla duchem barokních vánoc. Nálada tohoto údobí tu však vždycky rozhodně je — takové je ono offertorium in Dominica II. post Ephiphaniam pro baryton, malý orchestr a varhany. A hlavně : »Viderunt omnes fines« — graduale in Missa III. in Nativitate« pro tenorové sólo, smíšený sbor, varhany, orchestr (ad libitum). Nebo offertorium in Ephiphania Domini »Reges Tharsis« z roku 1918 (také pro sólo, smíšený sbor, varhany a orchestr) — všude se tu přirozeně rozehrávají varhany, aby vyvolávaly projasněnou náladu nad zro- 29 | ||||
|