|
| ||||
| ||||
|
buje, aby k ní bylo dáno vysvětlení: ony dva prameny mají každý pro sebe osobitý ráz. »Missa in Dominicis Quadragesimae« přiklání se poněkud ke slohu palestrinskému (zevnějškem, ale vnitřním základem), »Solemnis missa pastoritia« pak k hudbě barokové — pastorální. Kdyby byl Wiedermann v uvedených částech mše spojil vždycky příslušný sloh se slohem nové hudby, vyšel by mu případně smíšený sloh, a to po každé jiný, vůči sobě měly by jednotlivé části povahu protikladu; byl by tu jasný případ t. zv. křížení slohů, skladba byla by navenek i dovnitř rozbitou. Nestalo se tak, poněvadž Wiedermann byl tu jenom, použiv materiálu, vzdáleně ovlivněn, a svou vysokou uměleckou erudicí z těchto a dalších prvků vytvořil samostatné, navenek poměrně souvislé, vnitřně obsahově úpině stmelené dílo. Jestli zůstalo trochu různorodosti myšlenkové, dal by se zahlédnouti její slabý stín na Sanctus s tím jeho strhujícím motivem v začátku, prolnutým touhou, deroucí se ze srdce lidského před bránu nejvyššího blaha, daného vírou — jenže jako by se dral do tohoto projevu paprsek zemského světla — to tak někdy se zazdá, když se člověk zaposlouchá v toto tak zvláštní prostředí, zřejmě usilující k hymnické oslavě Boží — to jsou ony zvláštní povahové rysy baroka, třebas působící z velké dálky, navenek téměř neznatelně, jenom vnitřním postřehem a jenom všeobecně zachytitelné; to je důsledek onoho barokového rozmachu v úsilí za docílitelnou nejvyšší láskou k Bohu, úsilí, jež jen malounko vybočilo. A zdá se, že čím více se zaposloucháváme v tuto zvláštní hudbu Sanctus, tím více mizí úsudkový resultát o subjektivismu ve výrazu, jenž se projevoval při prvém poslechu .. .
Aby bylo jasno ve věci: podle mého soudu Wiedermann bere tu na svá bedra pro formu mše u nás úkol zmíry těžký: vymanit českou hudbu z tradicionalismu, najít jí vlastní, osobitou cestu, nebot o možnosti toho je přesvědčen: umělec jenom svou vlastní vůlí může se probíjet, vytvářet nové hodnoty i v hudbě církevní a speciálně katolické, kde je piné porozumění pro vývoj. Právě tímto zamýšleným posláním se nám jeho »Missa Solemnis« stává vzácnou, zejména když možno po dokonalém prožitku u ní a po tom, když se projde celá Wiedermannova tvorba v hudbě duchovní a církevní — tvrditi, že je to dílo vysokých hodnot, které by mohlo mnoho znamenat pro vývoj naší hudby církevní, zejména kdyby bylo častěji provedeno a hlavně vydáno. Staráme se už i o to. Než blíže ke skladbě samotné: skladatel způsob projevu tu volí úpině nový; není to jenom sbor, kolem něhož se průvod jenom jako dopiněk tvořil. Jsou tu varhany a smyčcový orchestr s harfou. A varhany a smyčcový orchestr s harfou zase nejsou k sobě v poměru těles navzájem se jenom doplňujících, což by na prvý pohled se hledělo uplatnit; jsou tu dva partneři vedle sebe úpině samostatní, takže máme ve mši jasně rovnorodé partnery tři. Průvod varhan a průvod orchestru mají oba každý pro sebe povahu kontrapunktujícího doprovodu vzhledem ke sboru — Wiedermann ve mši a právě v této mši myslí polyfonně s pinou intensitou — je varhaníkem i v této skladbě; uhajuje wiedermannovskou osobitost projevovou — nic neznamená, že průběhem doby Wiedermannovo motetto a menší církevní formy sledují a přizpůsobují se vývoji hudby vůbec, to, že Wiedermann tu reagoval na tento vývoj, to ho právě jen šlechtí a v hodnotách jeho dílo zvyšuje. Při tom nesmíme přehlédnouti, že tato reakce na vlivy vyvíjející se světské hudby byla také vybíravá, vydatně podporovaná vkusem a náboženskou zkušeností, znalostí liturgie i slohovými prožitky duchovní a církevní hudby ve všech dobách jejího vývoje — proto mohl tu Wiedermann udržeti se v mezích církevnosti projevu. To platí stejně, at píše svoje motetto nebo jinou formu menšího rozsahu. Při tom musím zdůrazniti, že Wiedermann i navenek se odlišil od obvyklé výstavby mše: u něho formálně tvoří každý díl mše do jisté míry samostatnou, v sebe uzavřenou část; při tom »Gloria« mu zní jako jednolitý hymnus (»Qui tollis« nemá oné ryze lyrické barvy jako u jiných skladatelů novější doby, zrovna u učitele Wiedermannova prof. Steckra na příklad) ; obsahově ta souvislost mezi jednotlivými díly však dá se vypozorovat. Novou a zdařilou tato mše rozhodně je. Ustupuje od vyloženého principu slohu smíšeného a uhajuje myšlenku: komponovati ji bez jakéhokoliv předem daného usměrnění slohového, a to se autorovi podařilo: ze samostatného slohu dá se jenom vytušit, odkud skladatel vyšel: byla to stará klasická hudba církevní, byl to i barok zejména varhanový i nová hudba dneška — bylo to pouhé ovlivnění, bez něhož není vůbec skladebné usilování myslitelné. Síla talentu určuje meze, které vykonává vliv — u Wiedermannovy mše možno tvrditi, že tolik jí dal skladatel svého, že jí dobyl piného svérázu. V tom směru má mše tentýž význam jako Wiedermannovo motetto. 31 | ||||
|