|
| ||||
| ||||
|
Dr Alois Gátz: Tichá výročí.
K desátému výročí smrti vynikajícího houslového pedagoga a světového methodika hry houslové, prof. Otakara Ševčíka (zemřel 18. I. 1934), připíná se nejen pouhým jménem, ale také i tradicí houslové školy činnost komorního sdružení, dnes již delší dobu zaniklého : Kvarteta Š e v č í k L h o t s k é h o. Bude tomu v tomto roce 40 let od prvního jeho vystoupení v Říši, kde zkušebním kamenem byla mu koncertní síň komorního spolku v Mnichově, města to noblesní komorní erudice a kritické nosnosti. iJspěch tamější, doprovázený objektivním posouzením kritiky, měl vzápětí změnu orientace, neboE bývalí členové lvovské opery, později varšavské Filharmonie, a sice primarius Bohuslav Lhotský, slibný spolužák a věrný přítel Kubelíkův, secundarius Karel Procházka, rodák domažlický, violista Karel Moravec, oslavivší dne 1. I. 1944 po štastně přestálé oční operaci své šedesáté čtvrté narozeniny (stále svěží a na podiích koncertních se objevující jubilant, nar. 1. I. 1880 v Ostrovci), spolu s duševním tehdy vůdčím kvarteta, žákem Wihanovým a Beckerovým, cellistou Bedřichem Váškou (pocházel z Mladé Vožice, zemřel za této války v Americe), učinili rozhodný krok své umělecké kariéry. Všichni až na Vášku pocházeli z české školy houslového pedagogického genia Ot. Ševčíka. Bylo přirozeným toho důsledkem, že členové již existujícího »Českého kvarteta varšavské Filharmonie« požádali svého učitele, aby své věhlasné jméno připojil k činnosti mladého tělesa. Historický materiál tohoto období osvětlí blíže souhlas Sevčíkův, jejž s piným vědomím umělecké závažnosti po důkladných studiích komorní hudby za je-ho osobní součinnosti pro budoucnost uvolnil. A tak se jméno kvarteta Ševčíkova rozletělo brzo světem, hlásajíc slávu české hry houslové a komorní naši tradici nadprůměrné výkonnosti reprodukční. To bylo především zásluhou dnes již zesnulého primaria Lhotského, houslisty jedinečných kvalit, o němž u příležitosti jeho náhlé smrti (9. V. 1930) přinášely nekrology nadšené zmínky o oslňující technice, eleganci hry zářivého tónu slovansky sensitivního, a měkce lahodném přednesu ojedinělé krásy kantilénové, jakou dovedly u nás zpívat jen housle Kocianovy. Není divu, že v tomto vypěstěném stylu komorním neměl ve své osobitosti houslistické soupeře — jak připomíná J. Čeleda ve studii o Kubelíkovi, a jak posmrtné články zdůrazňovaly: ž á d n é k v a r t e t n í sdružení na celém světě nehrálo kvarteta Mozartova taknezapomenutelně jako právě kvarteto Ševčíkovo. To přimělo později také i ostatní členy Ševčíkova kvarteta k tomu, že neváhali připojiti ke jménu tak slavnému i jméno svého primaria tak, že v posledním stadiu sdružení, neslo název kvarteto Ševčík-Lhotský. Vytrvalo-li obsazení obou houslí s violistou K. Moravicem do posledního dechu, měnil part violoncellový po odchodu Váškově do Ameriky svého nositele několikráte, aniž by již ustálený homogenní styl utrpěl na své struktuře reprodukční. A tak po uměleckém zápolení na slavnostních komorních hrách v Bonnu v roce 1910 přejímá asi na dobu tří let opuštěné místo Ladislav Zelenka, později nahradivší mezeru po Wihanovi v Českém kvartetě, tehdy již slavném. Teprve v r. 1913 na delší období přichází dříve již s kvartetem několikráte hostující žák Buriánův Antonín Fingerland, aby poté ve své poslední sestavě s koncertním mistrem Národního divadla F. Pourem hájilo stejně čestně jako České kvarteto české umění na evropském kolbišti až do smrti B. Lhotského, jíž byl osud kvarteta navždy zpečetěn. Dnes po tak značném časovém odstupu může teprve hudební historik české hudby komorní doceniti význam tak vynikajícího tělesa uměleckého, jež rostlo hodně mladší v blízkém, ale až nebezpečně těsném soupeření s Českým kvartetem, kdy při dosažení světového formátu muselo jistě uchvátiti obecenstvo přednesem tak dokonalým, že si nejen své místo skvěle obhájilo, ale mnohdy s objektivní bezpečností — jak možno sledovati v zrcadle evropské kritiky, se postavilo zaslouženě jako rovnocenné po bok České-ho kvarteta do řad světové konkurence. Reprodukční umělce stíhá mnohdy krutý osud zapomenutí, podobný rychlému pádu zanikajícího meteoru. Kdyby jejich jména nevynesla často náhodně oživená a odhalená osobní tajemství nebo reminiscence současníků, ani by si širší veřejnost na virtuosy a »pány svých nástrojů« nevzpomněla. Mnohé z nich pohltil čas i se slávou kouzla osobního kultu v nenávratno, a tak posouzením výkonu jsme odkázáni pouze na prameny knižní a časopisecké — jak tomu bylo souzeno i u samého Paganiniho. 32 | ||||
|