|
| ||||
| ||||
|
Moderní technika zachránila také již jen cíp unikající slávy naší české éry komorní
u umělců, jichž hloubka a genius skvěl se ve mžiku časově prchajícího večera, jehož se zúčastnila často v musit-hallech jen nepatrná část obyvatel větších měst, aby navždy za-padla v akustické minulosti. Teprve vynález gramofonových desek může nám dnes sice relativně, ale přece jen vzkřísiti a vrátiti skutečnosti mnohé hvězdy umělecké a též komorní tělesa dnes již uhaslá, abychom si aspoň evokovali dojem jejich proslulého výkonu individuelního, zasvěceného několika vteřinám věčnosti. IŠevčík-Lhotského smyčcové kvarteto mělo štěstí, že zachycena byla již jen jeho posledňí údobí. Stačí zde citovati text M. Očadlíka z jeho Smetanovské diskografie o podání při reprodukci Smetanova kvarteta »Z mého života«: »Souborný výkon Ševčík-Lhotského kvarteta je pozoruhodný zejména konfrontací s výkonem Českého kvarteta. Koncepce výkonu je klasicisující bez přídatných citových prvků ve výrazu. Možno říci, že podání je akademičtější, je však přesnější a v technice nástrojové bezvadnější. Snímky jsou velmi jasné a zřetelné a dobře odpovídají interpretačním hodnotám.« Bude jen skromnou povinností, když se historie vrátí i ke smyčcovému kvartetu Ševčík-Lhotského, aby revidovala konečnou formou úsudku činnost českého komorního tělesa, nesoucího slávu českého umění Evropou po dobu delší než čtvrt století. Dnes žijí výkonní svědkové jeho zašlé slávy jen tři: prof. K. Procházka, jubilující Karel Moravec a Ant. Fingerland. S potěšením lze přijmouti zprávu, že se chystají dokonce dvě práce k oslavě výročí činnosti kvarteta Ševčík-Lhotskeho. Dr Jan Vyskočil: K dějinám františkánského církevního zpěvu a hudby. (Část další.) III. V předešlém článku »Cyrila« podal jsem čtenářům obecný nástin dějin církevního zpěvu a hudby františkánského řádu, jak se asi vyvíjel v prvních desítiletích do polovice 13. století. Jen tu a tam jsem připomenul, jak i v pozdějších dobách vývoj pokračoval, zejména v polyfonním zpěvu. Při tom, jak jsem již předeslal, přidržoval jsem se skoro doslovně vývodů známého historika řádového P. Hilarina Feldera, zvláště jeho »Geschichte der wissenschaftlichen Studien im Franziskanerorden«. Nyní však budu zkoušeti trpělivost čtenářů »Cyrila« tím, že je povedu v dalších článcích po stopách řádových stanov asi od polovice 13. století a v dalších stoletích až po doby nejnovější, a to jak po stopách stanov platných v celém řádě, tak zvláště stanov řádových u nás, pokud takové stopy bylo možno najíti; chci ukázati, jak v jednotlivých dobách tyto stanovy byly doplňovány a měněny vzhledem k novým požadavkům dobovým v církevním zpěvu a hudbě. Chtě1 bych při tom též uvésti i význačné osobnosti řádové, jež v ohledu církevní hudby a zpěvu projevily tvůrčí nebo reformní činnost a poukázati také na jejich význam v dějinách liturgického zpěvu a hudby v řádě samém a na poli církevního zpěvného a hudebního umění vůbec. Při tom uvedu mnohá řádová ustanovení a zařízení, jež byla nalezena v archivech řádových a uveřejněna teprve po vyjití díla P. H. Feldera, ačkoliv budou zasahovati do nejstarších dob řádových, o nichž již .jmenovaný autor ve svých Geschichte pojednával. Mimo to jsou některé věci, jež byly již známy, ale P. H. Felder je vynechal, ačkoliv, jak se mi zdá, bude záhodno je také připomenouti, ježto tím lépe osvětlují povahu celého řádového ducha na poli církevní slavnostní liturgie. Budu se ovšem varovati, abych zbytečně neopakoval a věci, o nichž něco nového nalezeno, připomenu jen docela stručně. František byl, jak z celého života jeho jde najevo, mužem slavnostního Božího kultu. Jeho život byl takřka stálým chvalozpěvem dobrotivého Stvořitele s celou přírodou. Chvalozpěvem Božím byla mu každá květina, každý zpěv ptáka, ba každé bzučení broučka. Nebylo divu tedy, když tato vnímavá duše středověkou výchovou, jež záležela vlast-ně jen v základech liturgie, v modlitbách, zvláště přiučení se žaltáři, v němž se hoch učil čísti, byla tím více podnícena, nehledíme-li na mimořádná charismata. Tehdejší lidová řeč italská byla hodně blízka latině, takže to nebylo nic zvláštního, když latinské psalterium bylo první čítankou a modlitební knihou zároveň. František ostatně jen bratřím, kteří neuměli čísti, a to byli laici tehdy s malými výjimkami skoro všichni, 33 | ||||
|