|
| ||||
| ||||
|
Redakce sv. Bonaventury se udržela beze změny, dokud všecky větve minoritského řádu podržely rýmované officium Juliánovo. V roce 1743 zaměnili konventuálové, čili nyní obecně známí pod jménem minoritů, a posléze roku 1791 také kapucíni rýmovaná officia sv. Františka a sv. Antonína za jiná. Při rýmovaném officiu zůstali až dosud Obser vanti, známí nyní pod jménem františkánů; zaměnili však Juliánovy tři antifony první-ho nokturnu za jiné roku 1785. Staré středověké melodie na text redakce Julianovy byly již dávno předtím, patrně vlivem nových proudů v církevním zpěvu, pochovány. 13
Mimo to byla učiněna změna na generální kapitule sv. Bonaventurou v Narbonnu 1260 také v lekcích, čili v legendě (to, co se mělo při matutinu čísti).14 Stala-li se tato změna lekcí z lásky k historické pravdě či z jiného důvodu, těžko říci. Jisto jest však, že sv. Bonaventura, vroucí ctitel svatého Zakladatele, chtěl chórovou legendu vyzdobiti vznešenější dikcí, kořeněnou Písmem svatým a vzletem své básnické a serafínskou láskou napiněné duše. Protivilo se mu totiž, když slyšel v chóru při lekcích o různých poklescích z mládí Františkova, jež dosud užívaná anonymní legenda poněkud hrubě vyličovala. Proto složil pro chór legendu, zvanou »minor«, jež byla výtahem z životopisu jím napsaného, jenž slul »legenda maior«. Legenda minor byla rozdělena na sedm dní po devíti lekcích pro celou dobu infra octavam (mezi oktávou) a v oktávě předepsal tytéž Iekce jako na svátek. Tato legenda byla čítána také v refektáři, po případě i zpívána na slavnost sv. Františka.15 Zpěv při hodinkách byl organicky spojen se zpěvem ke mši svaté. Při mši svaté na slavnost sv. Františka byla ve formuláři mešním předepsána sekvence » Sanctitatis nova signa prodierunt laude digna«, kterou složil první životopisec Františkův a jeden z nejnadanějších básníků církevních své doby Tomáš z Celana, obecně pokládaný za autora sekvence »Dies irae«. Tyto všecky věci přešly z liturgie františkwnské během 13. a 14. století do brevíře a misálu římského (kuriálního) spolu s jinými svátky františkánského breviáře. Svátek sv. Františka měl privilegovanou oktávu. Oktávu měly také svátky sv. Antonína, sv. Kláry, Translatio S. Francisci a jiné.16 Františkáni spojovali podle vzoru a návodu svého zakladatele zpěv s hlásáním slova Božího a s misijní činností. Toto spojení nám vypravují legendy ve formě zázraků zvláště v životopise sv. Antonína Paduánského. Když prý jednou sv. Antonín kázal v Limoges před velikým množstvím lidu, tu si vzpomněl najednou, že měl zpívati v chóru při mši svaté slavnostní »alleluja« ve svém konventním kostele. Patrně byl vynikajícím zpěvákem, že byl k tomu zvlášť ustanoven. I ustal kázati, dal kapuci na hlavu a v tomtéž okamžiku učinil Bůh s ním zázrak bilokace, že se objevil totiž zároveň v chóru svých bratří a zpíval slavnostní »alleluja«.17 Zázrak ten chce vyjádřiti jednak horlivost sv. Antonína jako kazatele a liturgického zpěváka, a jednak ukazuje soudobým františkánům, jak třeba obé spojovati, aby pinili své poslání podle úmyslů svého zakladatele a jeho velikého duchovního syna sv. Antonína. Bylo již vzpomenuto, jak se první františkáni presentovali v Anglii, kde, jak vypravuje Tomáš Eccleston, zpívali celé officium, i když byli jen tři a z nich jeden ještě tak nemocen, že musel býti do chóru přinesen. Ještě zřejměji poznáváme ducha liturgie, jakého si František přál míti u svých bratří, ze samých slov jeho v Závěti, kterou diktoval krátce před svou mrtí. Místo to, jež vyjadřuje slovy nezvykle přísnými povinnost bratří, aby se drželi v chórové modlitbě podle řádu svaté římské církve, nelze si jinak vysvětliti, leč tím, že mnozí bratří přímo reptali, že František spolu s kardinálem Hugolinem uložil svému řádu, jenž měl býti řádem žijícím v apoštolské chudobě a též apoštolsky činným, břímě chórové modlitby, jež se jinak nedala mysliti, podobně jako 13 P. Hilarin Felder: Die liturgischen Reimofficien auf die heiligen Francisous u. Antonius, str. 68-69. 14 S. Bonaventura Opera omnia VIII p. 565-57. 15 »Convenientibus de ea legi potest ad mensam ipsis diebus festivitatum b. Francisci.« Tak zní rubrika breviáře z XIII, století. Viz Lampen W.: De officio divino in ordine Minorum iuxta S. Bonaventuram — Antonianum — Romae II (1927) p. 156. Nějaká malá zkazka z dávných dob se tradičně zachovala až do našich dob v pražském konventě františkánském, kdy o větších svátcích (I, a II. třídy) se zpívaly lekce z II. nokturnu v refektáři při stolní četbě. 16 Bedřich Malina: Dějiny římského breviáře (Praha 1939), str. 82, 17 Liber miraculorum sancti Antonii, text ze XIV. století v Analecta Franciscana t. III. p. 125, »La vie de saint Antoine de Padoue« par Jean Rigaud O. Min., évéque de Tréguier ... edition du P. Ferdinand d'Araules OFM. Bordeaux 1899 p. 45, Fr. de Sessevalle: Histoire générale de 1'ordre de saint Francois, Paris 193:5, p. 261. 36 | ||||
|