|
| ||||
| ||||
|
dující jesf na každý pád úsudek církve, jakožto strážkyně a budovatelky liturgie; a církev o tom již mnohokráte určitě a rozhodně promluvila. Podle vůle círk-
ve je liturgÍe,uz~avře;ný posvátný celek, z iněhož nesmí býti nic vynech~no aní kráceno. XXVIII. Přišel jsem kdysi o prázdninách ve venkovském městě na velkou mši sv. Zpívali chorální mši, Missa de Angelis ovšem, protože ji „Cyril” vydal a je lacino k dostání. To by bylo správné a chvályhodné. A byla zpívána svěže a plynně. Mše :andělská není sice skladbou z rané doby gregoriánského chorálu, naopak kloní se spíše k dur-mollovému rázu naší hudby. Ale co zde doprovázející varhaník natropil na sladkých terciích a bonbonových sextách i medových septimových akordech, upomínalo přímo na klavírní školu pro děti („Pro naše maličké, 12 malých kousků bez oktáv, Srdíčka" atd.). O nic lepší to nebylo ke konci s písní „Maria, Tvoje jméno přesvafé”, kde byla též výkladní skříň s tureckým medem a čokoládou. Nejhorší byly ale mezihry, v nichž zbožný varhaník si počínal, jako by se večer vracel nejistým krokem domů, hledal okolo zdi zábradlí a otevíral pinicím perem pokojové dveře. Bylo to jakési vrávorání, a měli jste pocit, jako by každý náhodou správně vzatý akord prosil za prominutí, že nebyl tak míněn. Inu, katolická církev je solidní instituce, přetrpěla i to a konec"ně jsme byli všichni venku na sluníčku, zpěváci, já i varhaník, v němž jsem poznal — Boží cesty jsou nevyzpytatelné — starého kamaráda ze studií. Po obvyklém srdečném pozdravu a překvapení tázal jsem se jen tak mimo-chodem, zdali hrál podle průvodu, jejž vydal „Cyril”. „Průvod? K čemu průvod? Já to umím i bez něhgl” — „Ach tak, odpusž? Ale kdo je slabý na nohy, měl by se dřžeti zábradlí.” — A tu se objevil v jeho obličeji odlesk převahy a sebevědomí. „Ovšem, začátečníci potřebují predlohu, ale my rufinéři sypeme Takové maličkosti z rukávu.” — Podíval jsem se na jeho rukávy, ale nevypadaly tak, jako by se z nich dalo něco vysypati. Poznal jsem: Bylo svém umění nevyléčitelně přesvědčen; a právě toho mi bylo líto. — „Kamaráde,” mínil jsem ke konci naší řeči, „nejsi li docela jist, že tě políbila církevněhudební mula, tedy bud raději skromnější; víš, není to zrovna bez užitku, proč by ti slabší neměli používati předlohyl Je to přece vždy lepší, nežli spoléhati se na okamžité vzplar nutí svého ducha...” Možná, že foto vše je pouhá historka. Ale vedle nedobrovolné komiky, kterou takový obrázek poskytuje, je vážná stránka daleko důležitější. Je to fofi,ž tu a tam se vyskytující nedostatek praktické průpravy, spojený s nepraktickou domýšlivostí. Nejedná se při tom o předlohu nebo průvod chorálu, nýbrž na prvním místě o to, co se v kostele hraje, aby to bylo vždy svědomitě připraveno. Kdo umní hodně, dej vždy to ~n1ejlepší. Kdo však zápasí s Tóninamia obraty, přiléhajícími k linii zpěvů choráIních, připrav si raději všechno předem až do podrobností. Není to pouze stránka umělecká, která se zde jeví, nýbrž daleko více vědomí odp-ovědnosfi i svědomitosti, které veškerou práci povznáší a posvěcuje. XXIX. Pozdravení pěvců, kterým biskupové afrických obcí v starokřestanské době světili každého nově přijatého pěvce pro jeho posvátnou službu, znělo: ,Vide, uf quod ore canfas, corde credas, ef quod corde credis„ operibus comprobes," po česku: „Hleď, abys to, co ústy zpíváš, Též srdcem věřil, a to, co srdcem věříš, též skutky dotvrzoval.” — Ještě po dlouhých staletích pro naše cyrilské pěvce živé memento! XXX. úryvek z Konstituce Pia XI.: Orchestr není ve chrámu výslovně zakázán; v konstituci stojí pouze slova: „Zpěv s průvodem orchestru neodpovídá církví míněnému ideálu liturgické hudby.” Tedy i nejkrásnější orchestrální mše neodpovídá ideálu, jaký si představuje církev pro liturgickou bohoslužbu, ba leží zcela stranou tohoto směru. 40 | ||||
|