|
| ||||
| ||||
|
no - - bis, pro
bis no no - - bis, pro no - - bis, pro no - bis, pro no no no - - bis, pro no bis V případě Krameničově jsou začáteční takty z této prvé jeho práce, z tohoto graduale pro mužský sbor bez průvodu zjevem vysoce důležitým. Je před námi pino zajímavostí (které mohu zjišťovat, vycházeje z celého Krameničova díla, jež jsem předem prošel) : je tu předem doklad pro polyfonní způsob myšlení (jenž později zhusta ustupuje homofonnímu), je tu v cantu firmu poměrně i všude jinde strohý způsob zachycění slova — velmi často hláska proti notě; způsob ten stává se později u skladatele velmi běžným, téměř typickým; je znáti rozeného chromatika jak ve tvorbě melodické linie, tak ve tvorbě akordů a jich sledů, je tu zřejmá častá melodická sekvence. Povšechná charakteristika: začátečník, zůstane-li důsledným, nebude tíhnouti přesně k reformované hudbě církevní ve směru daném z Řezna, jako spíše k t. zv. moderně (výraz Maxe Springra),' jež obmezuje harmonii v diatonice a dává úpinou volnost v tom, aby se užívalo disonancí, úpinou volnost v používání chrbmatu. A vcelku co nejvíce tu zajímá (to už vycházím z celé uvedené skladby a pak z toho, co tvořilo s tímto graduale na Zelený čvrtek souvislý celek: graduale »Miserere mei Deus« z 27. 6. 1906, »O salutaris« z 2. 6. 1907, hymnus »Tantum ergo« z 24. 5. 1907. Je tu hluboký promysl slovného základu skladeb, který jde do piné hloubky textu — tak začal pracovati prof. Stecker od svého »Ave Maria« (op. 2. pro sólový hlas) a od mše »Solemnis« op. 3, a v tom ho sledovali všichni jeho žáci bez výjimky, ti známí (Fr. Picka, Ed. Tregler, Boh. Vendler), i tento neznámý A. Kramenič a vedle něho věkem sice starší, ale hudebním projevem velmi svěží J. Tadra. Tyto práce přehlíží prof. Karel Stecker, který je schvaluje. Žák zná v prof. Karlu Steckrovi i skladatele. Přijímá z něho ne všechno a ne v stejné síle. Je polyfonikem, ale ne tak zcela důsledným jako jeho učitel. Zato chroma jeho ho strhuje — vkládá je do modelů melodických, je mu hlavním stavivem v monodii, stavivem nejoblíbenějším, nejužívanějším, jež dává hudebnímu výrazu Krameničovu typický ráz. Povahová vroucnost ve výrazu přechází rovněž na tohoto vnímavého žáka svého učitele, jako vůbec snaha dojíti po nových, vlastních cestách oněch výšek projevu, jež vysoko se rozpínají nad hranicemi tohoto světa. První práce Adolfa Krameniče zachytily už věrně, i když ne do všech po-drobností, základní rysy jeho umělecké podobizny. Mladý skladatel se odmlčuje na dlouhou dobu —život nedovoluje, aby se zklidnil a cele upjal pro uměleckou tvorbu. V roce 1919 23. července píše svoje velmi zajímavé »Tantunl ergo« pro soprán a alt — drobnůstka, ale jak upoutávající pro svéráz, v němž už tu jasně tvoří Adolf Kramenič. A hlavní znaky skladebné, pro Krameniče charakteristické, je tu jasně znát: melodická stručnost, mírná polyfonie a náběh k chromatu; 7- Viz článek »Zur Frage der Choralbegleitung« (časopis »Musica Divina«, I. roč., č. 2., červen 1913); pojmenování i u jiných bežné, třeba u P. Griesbachera (spis »Reaktion und Reform« stat »Der moderne Stil«, str. 333). 50 | ||||
|