|
| ||||
| ||||
|
lodickém prvku — už se ocítáme až na samé mezi, jež se podává i mírnějšímu posuzovateli jako rozděl mezi tím, co je objektivní a co subjektivní. Dílo je piné vznosu, zvroucnění, v barvách ze široka prudce nanášených — a přece nelze ani od těchto partií odejíti bez zaujetí. Práce nová, div ne ještě hádanka. Tomu, kdo má smysl pro růst ve vývoji, kdo se nechce spokojiti s jednotvárností i v hodnotných věcech, práce rozhodně ne bez velké zajímavosti.
V. Myšlenkový pochod Krameničův není ještě ve mších cele zachycen, třebaže ve vývoji nutno mše chápati jako práce směr udávající: Kramenič skládá ještě na texty hymnů a motett, a to vesměs věci velmi významné. Z motett jsou tu texty, které ho strhují, když se probírá sbírkou »Graduale parvum«, jak mi uvedl. Jsou tu v časovém pořadí nejprve tato motetta: graduale 'a offertorium »in festo S. Joannis Nepomuceni«: »Beatus vir« a »Non duplices sermonem« — dua pro soprán a tenor s průvodem varhan. Všechny znaky slohu Krameničova nesou s sebou hlavně zase vypjatou práci chromatickou ve směrech nahoře již vyznačených, pak samostatnost průvodu, který tu má opět kontra-punktující ráz; vynikající strohost těchto a všech následujících motett, jejich veliká zpěvnost, ze které budou moci nejvy§ vy"hodně těžiti naši sóloví zpěváci. Nejryzejším slohem Krameničovým tu vyznívá offertorium »De Ss. Apostolis Petro et Paulo«, rovněž duo pro soprán a tenor. Tyto skladby pocházejí vesměs z roku 1940. Pak napsal skla-datel velmi zajímavé offertorium »Confirma hoc Deus« (in Dominica Pentecostes) ze 4. 4. 1941 pro vysoký hlas. Řekl bych, že toto motetto vyznívá něco měkčeji nežli sklad-by až dosud popsané. U těchto je projev bezprostřední, syrový, tím právě tolik osobitý. Proti tomu v offertoriu »Terra tremuit« in Dominica Resurrectionis jsou jednotlivé akordy podávány v tvrdých, ale neobyčejně odlišných barvách, v rozmáchlých tazích — a tak je propracován pro začátek i sólový hlas, který zároveň s průvodem se dále zmírňuje, aby se otevřel v piném jasu do konečného alleluja. Výraz, který strhuje. Z motettových duet proniká snad nejvíce »O sanctissima« pro alt a tenor s průvodem varhan. Upoutává k sobě pro svou jednodušší fakturu a při tom zvláštní zvroucnělost; bylo skládáno 27. července 1942. Ze slohu těchto motett vybočuje »Ave Maria« — meditace na etudu Bertiniho op. 29 pro ženský sbor z roku 1938 svým založením varhanního partu (parafráze). Naproti tomu Krameničovo »Regina coeli« patří k oněm skladbám, které jsou vrhány v oněch do široka rozmáchlých harmonicky" ch sledech s výjimkou poněkud zklidněného »ora pro nobis«. Jako druhé skladby tohoto druhu věc velmi originální; pochází z r. 1942. Zvláštní pozornost ve většině případů s piným zdarem věnoval Adolf Kramenič hymnu »Pange lingua«. Je tu nejdříve »Pange lingua« pro soprán a alt (tenor a bas ad libitum) s průvodem varhan z 15. 7. 1939 — nese titul »Vyšehradské«. Je odvozeno zřejmě z :motivu Smetanova »Vyšehradu«, který jasně vyznívá už v prvy"ch taktech jak de sboru, tak ve varhanách. Odvážlivy" pokus v církevní hudbě. Mimoděk si vzpomínám na to, jak kdysi P. Griesbacher2 doložil, že i na národní píseň »O mein lieber Augustin« možno komponovati docela liturgické K,yrie, provedou-li se určité rytmické změny, užije-li se augmentace a pod. Jsou to jen příkladmo uvedené přeměny. O povahu citátu jde a způsob jeho citace. Motiv »Vyšehradu« je vážný, starobylou báj vyjadřující; není to citace ve způsobu celé faktury, jenom citace motivu, a to jen jeho prvého úryvku (v případu uvedeném bylo užito znění celé písně). Tím se, když jde jen o motivickou reminiscenci, případ jenom více zjednodušuje. Zejména když i tu rytmický základ je v taktu čtyrčtvrtečním, když i tonorod je hned v druhém taktu jiný. Celek vyznívá velebně a má všecky typické značky vznosného, rozryvného Krameničova slohu v sobě ; patří ke skladbám Krameničovým nejodvážnějším. Pak je tu další sbírka »Pange lingua« sborových bez průvodu, věnovaných Mszru Janu Boháčovi. Všechna jsou psána pro čtyrhlasý smíšený sbor. Jsou to práce zklidněné, když je srovnává s »Vyšehradsky"m Pange lingua«, ale typický sloh Krameničův v nich rozhodně je. Prvé je bez data, druhé z 29. 9., třetí z 15. 10., čtvrté z 12. 10, všechny z roku 1941. Krásné práce, o nichž možno tvrditi, že ryzí církevní sloh je jim vlastní. Nejrozsáhlejší »Pange lingua« je ono pro dva sbory na chorální cantus firmus. Zpívá nejprve mužský sbor, pak ženský, nato sbor smíšený. Skladba s právě probranou z Citované dílo »Reaktion und Reform«, str. 368, 52 | ||||
|