|
| ||||
| ||||
|
sbírkou povahově docela spřízněná. Věci vesměs velmi dobré. Vzácnými pracemi jsou »Lydické Pange lingua« z 15. 4. 1942 a »Dorické Pange lingua« z 30. 4. 1942; prvé pro smíšený sbor á capella, druhé s průvodem varhan — prvé velmi vážného rázu, druhé rušnější, slavnostnější nálady
VI. »Te Deum«. Krameničův strhující ráz hudby ve výrazu veleby nejvíce pronikl právě v tomto »Te Deum«, v němž setkáváme se s onou zvláštností jako ve »Vyšehradském Pange lingua« — do skladby pronikl zase motiv z národní hymny. Ve článku o Wintrovi se dočtete, jak motiv ten vyskytl se i v chorálu — byly by tu tedy případné námitky značně zmírňovány. — Ale tím věc není vyřízena; celé »Te Deum« je tu pojato ve výrazu úpině nově, nejvýš odvážně — jistě, že se vyskytnou poznámky, že církevnost se bere v pochybu a pod. Každá nová věc musí prodělat svůj boj. Nakonec rozhodne tu konečné ustálení církevního slohu, jak ho určí doba. Jsme právě v přerodu ... VII. O naší pastorální hudbě jsem se už vícekráte rozepsal — shrnuji jenom svoje vývody. Je nesporno, že česká pastarelly od baroka přes rokoko a slohy souvislé až do doby před vlastní reformou církevní hudby dobyla si místo v dějinách naší hudby velmi závažné, pronikajíc průrazně i do hudby světské (Smetana, Dvořák). Podléhalo se jí i v době rané reformy církevní hudby (Josef Foerster, Fr. Hruška, J. Cainer) zrovna jako později (O. Horník, J. Omáčka, Fr. Picka, V. Říhovský, J. Winter), a uhajuje si je až do dneška — nejvíc J. B. Foerster svou mystikou vánoc (malá »Vánoční kantáta«) a J. C. Sychra (kantáta »Mesiáš«) z větší části jí unikají. Adolf Kramenič se k ní zase velmi přibližuje. Jeho »Vánoční Pange lingua« a pak čtyři koledy jsou tu dokladem (»Vstaňte, vstaňte, pastouškové« z 19. 2. 1942, »Nad Betlemem zpěvy znějí« z 26. 12. 1942 — prvá pro dvouhlasý ženský sbor, druhá pro dvouhlasý dětský sbor, po každé s varhanním průvodem, »Vstaňte, bratři milí« z 11. S. 1943, »Pásli pastýři« z roku 1943 — vždy pro smíšený sbor s varhanami). Kramenič přebírá z české pastorelly téměř celou její typickou fakturu, kterou oplodňuje hlavně svou vyzrálou chromatikou; v poslednějších dvou případech projevuje se osobitěji. VIII. To by byl v podstatě nárys uměleckého usilování Adolfa Krameniče. Je to usilování, které od svých začátků vykazuje snahu tvořiti nově, hledalo a ihned nalezlo novost výrazových prvků v církevní hudbě neobvyklých, třebaže v základě v jejich oprávněnosti ověřených autoritou Krameničova učitele prof. Karla Steckra. Kramenič nešel docela přímo za svým učitelem jako Fr. Picka a ve většině svých prací Eduard Tregler. Z ověřených nových prvků svého učitele vytvořil si svůj osobitý sloh. Než jak je zase právě od Picky Kramenič vzdálen; nejlepší důkaz jeho svérázu. Kramenič psal celá léta — pro sebe. »Missa Confiteor« je prvá práce, která vychází v roce 1939; je jeho tiskovou prvotinou — práce, tuším, pro kterou několik z nás má porozumění a kterou pině dohod-nocuje jen úzký kruh zájemců. Další Krameničovy t)ráce čekají naléhavě svého brzké-ho uveřejnění. Bylo by hříchem nevšímati si skladatele, jehož dílo má vysokou úroveň; je zářivým dokladem velké, neúmorné a obětavé pedagogické práce prof. Karla Stteckra právě v tomto případu. Zůstane velkou zásluhou J. E. olomouckého arcibiskupa Dr Prečana, že vypsal známý konkurs na nejlepší skladby z oboru církevní hudby, v němž vysoce nadaný Moravan Vilém Blažek získává za svou mši »Solemnis« cenu první a Čech Adolf Kramenič za mši »Confiteor« cenu třetí. A našemu p. předsedovi Msgru Janu Boháčovi patří naše uznání za to, že objevil velkou vlohu Krameničovu, že Krameniče v jeho těžkém postavení neuznaného skladatele potěchami sílil a o vydání první jeho skladby se zasadil. 53 | ||||
|