|
| ||||
| ||||
|
Ceremoniale rozeznávalo svátky dvojné vyšší -a nižší (duplicia majora et minora). V ritu se lišily tím, že na vyšší duplex po druhém zvonění v obou nešporách a matutinu celebrant s dvěma zpěváky nebo ve velkých konventech se čtyřmi, oděnými v rochety, s dvěma akolyty a turiferářem jdou do chóru. Zpěváci začínají officium, žalmy a antifony intonují po dvou, na každé straně jeden. Antifony k Benedictus a Magnificat intonuje hebdomadář. Invitatorium a osmé responsorium zpívají čtyři zpěváci nebo i více. ostatní responsoria a verše zpívají dva. Oltář se ineensuje k Benedictus a Magnificat. Na nižší svátky dvojné zpěváci neoblékají se do roehet, neincensuje se ani k nešporám ani k matutinu, nýbrž kněz (celebrant) začíná officium v chóru bez superpellicea (rochety) na svém místě. Při posledním žalmu před kapitulou se kněz a dva akolyti a turiferář obléknou do rochet a incensují oltář a chór k Magnificat a Benedictus.
Poněvadž zpravidla byl františkánský chorus uspořádán tak, že dvě skupiny bratří modlili se tváří proti sobě před hlavním oltářem kostela, dává ceremoniale předpisy, kdy se měli všickni tváří obrátiti k oltáři a kdy proti sobě. Byly zvláštní předpisy, kolik mělo při officiu hořeti svící na oltáři. Při officiích feriálních měly hořeti při mši konventní dvě svíce, při breviáři jedna před oltářem; podobně tomu bylo při polodvojném officiu (semiduplex). Na dvojné svátky měly hořeti při officiu dvě svíce při matutinu a nešporách »nisi saecularium devotio plures attulerit et voluerit officio deservire«. Bylo to tedy z důvodů řádové chudoby, že ceremoniale předpisovalo tak málo svící na oltáři. Při breviáři o dnech feriálních a votivním officiu P. Marie dokonce poznamenává »ubi commode possit haberi«, kde je to pohodlně možno; kdežto tam, kde přispěli dobrodinci k větší ozdobě officia svícemi, mohlo býti rozžato svící více. V dalším paragrafu je řeč o sekvencích. Podle znění jeho množil se tehdy počet sekvencí, jež byly zpívány na některé svátky. Ceremoniale připouští jako dovolené jen tyto sekvence a ne jiné: O narození Páně sekvenci začínající Laetabundus exultet fidelis chorus, na Hod B. velikonoční Victimae paschali, o letnicích podle ordinaria, o svátcích Panny Marie Laetabundus, Verbum bonem et suave, Hodiernae lux diei, podle toho, jak se která více hodí k tomu svátku. O svátku sv. Františka dovoluje sekvenci Laetabundus Francisco decantet chorus. O svátcích sv. apoštolů Clare sanctorum senatus apostolorum nebo Cuius laus secundum nomen nebo Coeli solem imitantes. Na jiné svátky svatých, ovšem jen dvojné, dovoluje sekvenci Supernae matris gaudia nebo jiné, které jsou vhodné. Jak viděti, předpisy tyto patrně v celé záplavě různých té doby skládaných sekvencí zdařilých i nezdařilých odstraňovaly pouze nezdařené a nevhodné sekvence. Byla to doba vzniku veršovaných officií a nových sekvencí, které vznikaly v hojném počtu zvláště v řádě františkánském. Z uvedených sekvencí zůstala dodnes jen velikonoční, a o sv. Františku byla nahrazena jinou: Sanctitatis nova signa od T o máš e z C e 1 a n a. V řádě se šířil neobyčejný zájem o duchovní správu a tím také o veřejné projevy duchovního života. Tímto projevem byla četná kající nebo prosebná procesí (průvody), při nichž bývaly ve středověku nošeny hojně ostatky svatých. Ceremoniale naše stanoví v dalším paragrafu, aby se v řádě nepořádalo více průvodů než jen dva. Jaké to průvody byly míněny, nelze zjistiti. Byla to patrně procesí o prosebných dnech a na sv. Marka, při nichž se zpívají litanie ke všem svaty"m. V řádě byla variace v breviářích a misálech podle místních církevních diecésních zvyků. Ceremoniale ustanovuje, aby nastala jednota v celém řádě v této věci, aby antifonáře byly opraveny a jednostejně upraveny. Řád zde zavádí jednotnost v liturgických zpěvech chorálních při officiu. Podobného znění bylo také nařízení kapituly Narbonské z r. 1260, kde se praví, aby se ministři provinciálové postarali do příští kapituly řádové, aby byly breviáře a misály opraveny podle vzoru »quod habere poterunt secundum Constitutiones Ordinis approbatas«. Těmito konstitucemi řádově schváleny'mi jsou beze vší pochyby liturgická ustanovení generála Haymona a tyto konstituce Jana z Parmy.'' Další paragraf ceremoniale stanoví, aby byla pořízena pro chór jednotná 1 e g e n d a o sv. Františku, ježto až dotud v tom ohledu byla veliká rozmanitost.`' Existovala sice t. zv. legenda anonyma, jež neumělým a hrubým způsobem vypravovala nejprve o mládí vůbec a pak o mládí sv. Františka. Poněvadž se mnohy"m bratřím jevila nedůstojnou tak velikého a milovaného světce, nahrazovali ji jinými legendami. Tím nastal v chórovém 12 Golubovich-Ceremoniale AFH, III, str 76, pozn, 2. a srovn. AFH, I, str. 63-J64 Domenichelli: Legenda prima ad usum chori. 13 Ibid. a Antonianum, Romae (1927), II, str. 155-156. 57 | ||||
|