|
| ||||
| ||||
|
nestačí jen poučení ve škole, při kázáních, zde je třeba systematického a promyšleného vedení. Tu musí býti nutně ruku v ruce spolupráce kněze s kůrem. A o tom chci právě promluviti. V podstatě jde o dvě věci: naučit lid chápat církevní rok, ono v i v e r e c u m e c c 1 e s i a, a naučit p r o ž í v a t posvátné obřady, zejména m š i s v a t o u, jak to bylo přáním sv. Otce Pía X.
Je pravda, že lid většinou dobře zná význam jednotlivých období církevního roku, zná i význam jednotlivých neděl, ale to je málo. Je třeba podchytit zájem lidu i o svátky nezasvěcené i svátky menšího stupně, prostě ukázati, že není všední den jeden jako druhý. Přirozeně to má největší význam pro ty, kdož jsou tak šťastni, že mohou denně býti přítomni mši sv., ale neztrácí to důležitosti ani pro ty, kdož vzhledem k svému po-volání do kostela o všedních dnech nemohou. Vždyť pouhá připomínka svátku, jejž Církev sv. toho dne slaví, dovede nejen zpestřiti; ale přímo ozářiti vyšší ideou všední život lidský, piný práce a shonu. Vzpomeňme na př. jen našeho Otce vlasti, Karla IV., který se denně ráno doporučoval do ochrany toho světce, jehož památka se slavila. V tomto smyslu dobrou službu prokazovaly a prokazují katolické časopisy, které uvádějí každodenně přesný liturgický kalendář. V některých kostelích vyvěšují i na dveřích chrámových jakýsi direktář i s označením liturgického stupně slavnosti, což má význam zejména tehdy, když v okolí velikonočních, svatodušních nebo jiných významných svátků dochází k přesunutí svátků některých světců, jak tomu bylo na př, v hojné míře roku 1943. Někde zase — pokud to bylo možné — počtem rozsvícených svící upozorňovali věřící na důležitost svátků. A co je úkolem vedení kůru? Především přiléhavý výběr písní. Stále ještě vidíme leckde, že ustálený týdenní pořádek se nemění, i když na př. připadá nějaký obyčejný méně známý mariánský svátek, jako na př. Zjevení Panny Marie v Lourdech (11. února), Mateřství Panny Marie (11. října) a pod. Jinde zase hrají v sobotu důsledně mariánskou píseň, i když je třeba vigilie svatodušní. Nebo v květnu hrají ráno při mši sv. po celý měsíc májové písně, ač liturgie v této době v sobě nic mariánského nemá, a ně-které svátky, jako na př. Nalezení sv. kříže, se liturgicky s mariánskou písní těžce snášejí. Zde by si měl ředitel kůru vzíti k ruce direktář a podle něho štanovit na běžný týden, resp. měsíc pořad písní. Rázem a duchem improvisací, vhodnou registrací může varhaník vyjádřiti a přiblížiti lidu příslušné období církevního roku. Jinak hraje o vánocích, jinak v postě a pod. Zdá se to samozřejmé, ale není tomu tak. Slyšel jsem na př. jednou o Smrtelné neděli p 1 e n o v a r h a n v piné síle. Málo se u nás dbá také předpisu, že o adventních a postních nedělích kromě neděle G a u d e t e a L a e t a r e nemají při zpívané mši sv. hráti varhany, leda jen k doprovodu a podporování zpěvu. Lépe je ovšem, nehrají-li vůbec, sbor tím také dokáže svoji zdatnost. Je to, pravda, u nás trochu nezvyklé. Většinou se tohoto předpisu dbá jen o triduu Svatého týdne, kdy ovšem ani při doprovodu zpěvu var-hany nesmějí zazníti. V románských zemích, zejména v Italii, kde není lidového zpěvu při tiché mši sv., je to věc docela přirozená. U nás však, zejména když těsně předchází mše sv. s lidovým zpěvem, působí ono ticho při vstupu kněze trochu trapně. Z počátku se lidé houfně ohlíželi na kůr v domnění, že tam není varhaník. Ale za několikrát i na to si věřící zvykli a mohu říci, že vážnost doby tím více vynikla. Přirozeně, následuje-li bezprostředně svátostné požehnání, varhany se pak ke konci mše sv. mohou rozezvučeti. O všedních dnech doby svatopostní, slouží-li se mše sv. v barvě fialové, jistě je vhodnější píseň mešní, bílá barva a G 1 o r i a se v postní písni těžko snášejí. Za druhé je třeba, jak jsem se zmínil, učit lid prožívat mši sv. a varovat se všeho, co liturgii odporuje. A to i při tiché mši svaté. Ve většině případů se tak děje, ale ne všude. Často jsme svědky toho, že se mariánská — nemešní — píseň nebo píseň k některému světci zpívá s klidem přes celou mši svatou, ač obět mše sv. vyžaduje, aby od pozdvihování do konce sv. přijímání byla vložena píseň eucharistická. Někde, na př. místy na Moravě, se žádá, aby se již od obětování zpívala v tomto případě mešní píseň. Rozhodně však v takovýchto případech, kdy se nezpívá mešní píseň, bylo by na místě prokládati píseň společnými modlitbami nebo recitativy na začátku (C o n f i t e o r) a při hlavních částech mše sv. (kromě pozdvihování, kdy se mají věřící modliti jen t i š e), jak je uvádí Č e s k ý k a n c i o n á 1. Jistě záslužný skutek by učinil ten, kdo by upravil pro všechny neděle a svátky p r o m ě n 1 i v ý r e c i t a t i v k sv. evangeliu, v němž by zachytil vždy hlavní myšlenku perikopy toho dne. Nejlépe ovšem je, přečte-li kněz sám hned po evan- 59 | ||||
|