|
| ||||
| ||||
|
jen k velkému dění mešní oběti, dáti citově souřadný, zjasněný a zmnožený výraz zbožnému rozjímání, vzpřímiti skleslou lidskou duši důvěrou v Boží slávu i moc, uklidniti ji sladkou mluvou pokory v tíživém uvědomování lidské ubohostí.
A proto Kmentovy skladby obstojí v každé kritice, pokud se ona drží nezbytného a směrodatného principu chrámové hudby vůbec : neovlivnit duši věřícího tak, aby za-pomněl na to, co se děje u oltáře a co má zřejmě nadřaděnou důležitost. Kment jako skladatel dociluje jemného zladění mezi kůrem, oltářem a uvědomělým nitrem vnímavého člověka, protože svá díla podkládá svou vlastní vyrovnanou zbožností a opravdovostí, drží se významu, hloubky a vážnosti náboženského motivu a liturgického úkonu. Musí-li někdy přizpůsobit skladbu menším technickým možnostem svého vlastního chrámového sboru, není to na úkor umění. Umělecká kvalita v definici shora udané se neměří pouze složitostí výrazových prostředků; ba nejednou i málo náročná skladba piní své chrámové a umělecky výchovné poslání s jedinečnou vnitřní i vnější průbojností. Konečně i chrámy menších měst zajisté potřebují své dostupné sváteční roucho, jako jejich věřící potřebují občas se sebe setřásti prach všednosti a úmorné honby za denním zaměstnáním. Souhrnem možno Píci: Kmentovo skladatelské dílo dosud neproniklo jen proto, že pochází z odlehlého kraje a bývá tedy už napřed považováno za vzdálené mocným hudebním vzruchům velkoměsta ; a snad i proto, že se osamělému umělci menšího města dostane v periodickém tisku jen zřídka vlídného a uznalého slova. Veškeré hudební proudy současné doby sleduje Kment s velkou pozorností a bez osobní podjatosti. A tak vedle klasiků církevní hudby (posledně to byl J. C. Sychra) sahá rád i k partiturám skladeb nejnovějších a jejich hodnoty studuje se stejným kriticismem, jako s ohledupiností. Ve své známé skromnosti jde tak daleko, že neváhá s celou vehementní pílí provésti průbojnickou skladbu cizí, nechávaje stejně hodnotnou skladbu vlastní bez provedení. Nedávno to byla rukopisná mše Billova, která ve Frýdku pod Kmentovou taktovkou provedena již dvakrát. Jako muž praktických cvičení zpěváckých a jako člověk si Kment vybudoval prostředí srdečného přátelství, v němž osobní nárok, pohodlnost a těkavost jednotlivců ustupuje nadšenému smyslu pro krásno a dobro, uvědomělé kázni, povinnosti, úctě před autoritou vlastního stavitele společného díla. Přítomná doba přináší arci dobrovolnému pěveckému tělesu těžké podmínky, zejména chybí dobře připravený a nadšený dorost. Ale kádr Kmentem vychovaných starých zpěváků, živý průkaz sbormistrovy praktické znalosti, péče, námahy a trpělivosti, zůstává neochvějný. Vidí v chrámovém zpěvu kus vlastního vzdělání a zušlechtění a sleduje tedy nynější životní mezník svého dirigenta s upřímnou účastí a tím větší radostí, že Vít Kment překročuje padesátku v piné mužné síle, zralosti, energii a produktivitě. Adolf Cmíral: Karel Douša. Z řady čelných představitelů tvůrčího umění naší církevní hudby odchází Karel Douša, jehož skladebné dílo si dobylo na našich kůrech dobrého zvuku a jistě vykoná i v budoucnu platné služby. Douša náleží věkem i rázem své práce k mladší generaci těch českých církevních skladatelů, kteří se snažili v zdravém reformním duchu o návrat ke klasické vokální polyfonii, neuzavírajíce se však při tom nikterak modernímu výrazu nové duchovní hudby. Hlavními zástupci staršího směru této naší skladatelské školy, jejíž ideové směrnice zřetelně vytyčil Ferdinand Lehner, jsou: František Zdeněk Skuherský, Josef Foerster st., František Hruška, Jos. Cyril Sychra, Bohuslav Jeremiáš, Jan Ev. Zelinka a na Moravě hlavně Pavel Křížkovský a Josef Nešvera. Význačná jména mladší generace tohoto směru, kam náleží také Karel Douša, jsou: Karel Stecker, Eduard Tregler, František Picka, Vojtěch Říhovský, Ondřej Horník, František Musil, Jaromír Hruška, Antonín Hromádka a j. Karel Douša je rodákem z Dvořákova kraje. Narodil se ve Zlonicích u Slaného 28. led-na 1876. Láska k hudbě církevní ho vedla na varhanickou školu pražskou, již absolvoval r. 1894. Bezprostředně po absolutoriu se stal učitelem hudební školy Josefa Cermáka na Král. Vinohradech, kde však nesetrval dlouho, a obrátil se trvale k hudbě církevní. Působil zprvu jako varhaník, později jako ředitel kůru v těchto pražských chrámech: u Kři- 63 | ||||
|