|
| ||||
| ||||
|
naznačuje, že se jedná o mši spíše instrumentálního základu; vzdáleným' východiskem jsou staré instrumentální mše z doby předreformní, čemuž ve vnějšku nasvědčuje pro-komponování textu v intonaci ke Gloria, opakování úvodu po provedení začátku »Et incarnatus est«, jež se dvakrát vyskytuje. Ale naprosto tu nepodlehl skladatel celkovému prostředí starší hudby instrumentální, zejména ne v její změkčilosti — takové Benedictus je příklad; není sentimentálním, jak tomu bývá u mší tohoto druhu pravidlem.
Poněkud jinak, ještě samostatněji, je pojato velké R e q u i e m d- m o 11 pro smíšený sbor, sóli a orchestr (2 flauty, 2 oboe, 2 clarinetti in B, 2 fagotti, 4 lesní rohy, 2 trombi in C, 3 tromboni, tympany A D a smyčce, bez varhan) z roku 1943. Poměr orchestru ke sboru upraven dosti neodvisle. V úvodu je výborně exponován mužský sbor, za nímž u slov »Exaudi« nastupuje sbor ženský, aby pak ustoupil opět sboru mužskému, za nímž se přihlašuje sopránové sólo »Kyrie eleison« v chromatickém sestupu a v zajímavé figuře rytmické, pak celý sbor tutti a po nich sólový čtverhlas a končí pak sbor — to jen abych vyznačil, jak skladatel hledí využitkovati vokální materiál. Dies irce. Tu uplatňuje výhodně sborové unisono v tvrdém rytmu (D i e s i r a e atd.), zrovna jako další díl (Q u a n t u s t r e m o r) — pak melodicky i rytmicky už měkčí další část (Q u a n d o i u d e x a Tuba m i r u m etc.). Nato sopránové sólo L i b e r s c r i p t u s p r o f e r e t u r, pak sbor. Nato střídají se jednotlivé sólové hlasy se sborem; vděčná partie a zajímavá. Část D o m i n e J e s u C h r i s t e pracována tímtéž způsobem. Sanctus, nepříliš rozvleklé, má zejména (výhodně) ztužené H o s a n n a. Širší základnu má Be116dictus, jejž uvádí krátkým úvodem orchestr a vokálně zahajuje sopránové sólo krátkým přednesem, pak sbor — pak reprisa, pak »Hosanna« širšího základu nežli v Sanctus. Závěrem Agnus s »dona eis requiem«. Velká práce, vzdor své vhodně zachycené a udržované smuteční náladě přece jen slohově barvená. Církevně zní dobře. Pak jsou tu sólová čísla vzácných nálad a navenek velmi vděčná ke zpěvu. Ave M a r i a pro soprán, tenor a varhany (7. 7. 1939 v Budňanech pod Karlštejnem). Ve vznosné, vzorně meditující melodii po krátké předehře varhan přináší prvou část sám soprán, pak zase tenor, aby se pak oba hlasy spojily ve slovech »et benedictus fructus ventris tui, Jesus« a zůstaly ve spoji až do konce, jenž v projevu stává se stále vroucnějším. — Dále je tu jiné A v e M a r i a pro soprán, housle a varhany z roku 1933. Je pino něžného výrazu, ryze objektivního základu, v novějším pojetí. Požadavkům kůrové praxe vyšel vstříc K. Moor dvěma sólovými skladbami s českým textem, určenými k pohřebním obřadům; jsou to dva pohřební zpěvy pro sólový hlas s průvodem varhan: »Tys odpustil Magdaleně«, »Bud' vůle Tvá« — věci nejen příležitostně vyjádřené, ale do hloubky promyšlené. Takové skladby měly by nahraditi — zejména také v Praze — bezcennosti, nevkusnosti, jimiž se porušuje důstojnost obřadů. Podobné hodnoty je také sbor »Na svatém poli ...« (slova Frant, Boštíka). Celková charakteristika skladatelovy hudby církevní: jako v první i v druhé nahoře probrané mni je všude snaha vtisknouti hudbě důstojný, duchu liturgie odpovídající výraz — snaha ve mších nejúpornější — v »Requiem« již se uvolňující, i v dalších sólových skladbách. Skladatel církevnost svým skladbám rozhodně uchoval — jeho snaha byla tu chvályhodná. II. Nyní duchovní hudba. Moor i tu donesl mnoho zajímavého. Především upozorňuje na sebe skladba jediná u nás ve svém základě : Ž a 1 m 14 l., recitace s průvodem. violoncella a varhan (z 22. června 1939) — tedy vlastně melodram, jemuž skladatel dává jméno »Náboženská recitace«. A přecházím k roztomilým českým koledám pro dětský sbor, varhany a orchestr. »To Steckrovy koledy mě ke skladbě zvábily,« říkal mi skla-datel. A přece není znaku pro to, že by byl Moor skladatelsky svému učiteli podlehl. Průvod — a o ten tu jde hlavně — je velmi průhledný (na rozdíl od Steckrova) a přitom hodně vzdálený od způsobu průvodového výrazu, jak ho má bukolická hudba baroka a slohů jím ovlivňovaných, zějména ona typicky česká kantorská hudba pastorální. Přesto nevytrácí se zásadní pastorální nálada, třebaže není vyjadřována tak, jak to do-vede jenom hudba baroka a slohů souvislých. Je to všechno v těchto koledách zjasněné a tím právě zase tak svérázné a vzácné. Jsou tu vsazeny koledy: »Sláva Krista zro- 77 | ||||
|