|
| ||||
| ||||
|
Kapitula slavená v městě, jež bylo oslaveno již tehdy v celém křestanském světě hrobem a zázraky jeho, roku 1276 nařizuje v celém řádě, aby po komemoraci sv. Františka při matutinu a nešporách děla se též Icomemorace sv. Antonína .2c,
Na kapitule v Assisi roku 1279,'7 jež byla slavena za předsednictví pozdějšího papeže Mikuláše IV., tehdy ještě kardinála Jeronyma da Ascoli, bývalého generála řádu, byla učiněna oprava ve slavení svátku Nejsv. Trojice. Důvod byl ten, jak udává rubrika z této kapituly, že řád je povinen, konati officium podle způsobu římské kurie, a zde j: ště officium tohoto svátku zavedeno nebylo. Proto nařízení dřívější kapituly Narbonské, vlastně sv. Bonalrentury, zdálo se mnohým bratřím nesprávným. Aby úcta milovaného učitele a zákonodárce, obecně v řádě již tehdy uctívaného jako světce, tím netrpěla, kapitula prohlašuje, že bratři nejsou povinni konati toto officium. Ale dodává, že chtě-jí-li zpívati mši z Nejsv. Trojice na ten den, mohou, ale nesmějí opominouti officium, jež přísluší na tu peděli. Tak měli ti, kdož podrželi svátek Nejsv. Trojice, dvoje officium: z neděle a svát°ční o Nejsv.. Trojici. Dále ustanovuje kapitula, aby také jméno sv. Alžběty, obecně již uctívané patronky třetího řádu, bylo zařazeno do litanií. (Pokračování.) Josef Klement: Cyrilské improvisace. (Za lepším malých kůrů.) Od studentských dob, kdy mě svatá Cecilie přivábila do svého slavného cechu, po dlouhá desítiletí se zajímám a živě sleduji, jaké jsou hudební poměry v kostelích malých měst a vesnic. Komu by záleželo na tom, jak to na jejich kůrech vypadá' Po dlouhá léta jsou lavičky u jejich varhan osiřelé. Namísto ř e .d i t e l ů kůru sedávají tam jen v a r-h a n í c i. A přece ten název ř e d i t e l kůru je jedině správný, neboť znamená velikost této posvátné služby liturgické: vésti zpěv lidu i sboru v závod s anděly, kteří s nebes sestupuji k našim oltářům. Nazývejme tedy opět správce i malých kostelních kůrů piným jménem: ř e d i t e l k ů r u! S uznáním poroste i práce. Jsou dva druhy odhodlaných a obětavých, kteří se ujímají malých kůrů: jedni tu hle-dají základ velmi skrovného živobytí, jiní jako ochotníci apoštolsky horliví nabízejí své hudební schopnosti. Kolik tu různých typů mezi nimi od školeného, ale neoceněného hudebníka až k milovníkům posvátného zpěvu se skrovnými hudebními znalostmi! Ne-podceňujme z nich nikoho! Ti první, ředitelé kůru z povolání, zasluhují, aby byli řádně a podle drahotních poměrů přiměřeně placeni, a nikoliv odstrkováni na úroveň posledního z hudebníků. Necitelnost i u obecenstva bývá tu až přílišná. Jen vzpomeňme na příklad, že mnohdy jsou tito malí ředitelové kůru odkázáni na t. zv. kolu, čili poplatky z pohřbu. Na vše pozůstalí pamatují: věnce z papírových květin, hlučnou muziku, většinou placenou různými spolky, výzdobu bytu, ale ředitele si dokonce nepřejí, ač liturgický zpěv je tu přímo církevními rubrikami nařízen. Jak potom si vyžádají na pohřeb pěvecký sbor! Jen když hudba hraje ufňukané marše, k Pánu Bohu o smilování netřeba volati. Rádnou úpravou kolových poplatků a povinnou účastí ředitele kůru s jeho sborem podle jednotlivých tříd podepřela by se hudební práce jeho vydatně. Ale neuznání nechodí jen za ním, najde cestu i k ochotníkům, aby jim ztrpčilo mnohou chvíli jejich obětavé práce. Tu už je vina na liberalismu, který zošklivěl hodnoty náboženské, zvláště katolické. Snad proto, že uchvacují a zušlechtují svou silou všude, právě i na malých osadách! Služba u varhan a vedení pěveckého kůru vyžaduje bezpodmínečně vědomí odpovědnosti. Narosal jsem před lety, co platí dodnes: »Dobře rozřešená otázka našich malých kůrů pohnula by hudebními poměry malých obcí trvale a prospěšně!« Vzájemné po-rozumění je tu podmínkou. Farníci musí uznávati a podporovati význam svého ředitele kůru. Ale také ředitelé sami musí pro své poslání míti živé a citlivé svědomí: »Služba na kůru ie andělská a žádá dobrého hudebního a náboženského vzdělání!« Jedno-li z nich chybí, je to na škodu. 26 Tamtéž, str. 681, n. VIII. »Distinctiones capituli Paduani« (1276), § 6. 27 Tamtéž, str. 682, n. IX. »Diffinitiones capituli Assisii celebrati« (1279). 83 | ||||
|