|
| ||||
| ||||
|
Začněme hned s hrou varhan. Hráti na královský nástroj je úloha, které zůstaneme vždy mnoho dlužni. Tu se musí každý, ba i umělec, stále zdokonalovati až do smrti! A přece proti tomu hřeší se všude a téměř všeobecně. Sotva se mladistvý či starší varhaník trochu seznámil se základy hry na harmoniu (nebo jen klavíru) a zkusil to i na varhanách, tu s oblibou, jež je velmi náruživá a svélibostí skoro zaslepená, hrává přede-hry, mezihry, ba i kostelní písně zpaměti. Pro kostelní píseň mívá jakž takž jakýsi zpravidla nedbale napsaný varhanní hlas, ale co je mimo to, to už je z jeho hlavy.
Jak asi znějí taková preludia, cítí jen trpělivé ucho vzdělaného hudebníka, který při nich snáší muka nesnesitelná. A přece by tato odvážnost dala se vyléčiti jediným prostředkem: »Nehrejte na varhanách zpaměti, ale vždy, a to neúnavně, z not!« Získáte na zběhlosti, vypozorujete a osvojíte si správné vazby akordů a nadto potěšíte i posluchače ušlechtilou skladbou a přispějete účinně k oslavě Boží. Naučíte-li se krátkým předehrám zpaměti, můžete jich použíti tam, kde se jedná o rychlé zasazení varhan nebo o neodkladné započetí zpěvu. Vlastní úloha ředitelů kůru je dvojí: doprovázeti lidový zpěv a vychovati a říditi od varhan pěvecký sbor. To jsou dvě velmi čestné služby. Ta první vyorává hlubokou úrodnou brázdu v hudebnosti osady. Špatně vedena zkazí poslední stopy lásky ke zpěvu. Druhá služba je těžší a úctyhodnější, nebot' je pravou službou oltáře, úkonem liturgickým. Připravuje hudebně nadané ochotníky k sborovému zpěvu, aby byl posvěcen ,vírou i uměním. Vše polovičaté, vzdálené víře a umění, je jakousi svatokrádeží nebo rouháním. Ríditi lidový zpěv v malém farním chrámu je čestné a důležité. Vyžaduje, aby ředitel kůru měl dostatek rozhledu, zkušenosti a opatrnosti. Protože úhelným kamenem katolického života i bohoslužby je nejsvětější oběE m š e s v a t é, ostatní pobožnosti (křížová cesta, růženec, adorační, májové pobožnosti a p.) ustupují do pozadí a jen ve spojení se lnší svatou mají význam. Proto musí největší péče býti věnována p í s n i m e š n í. Zpívati při mši svaté jiné písně než mešní je trpěné z 1 o, neboť brání, abychom byli mši svaté přítomni zbožně a s užitkem. Máme mešní písně pro všecky druhy církevního roku i pro svátky předních světců. Je tedy nemístné zpívati na vánoce při mši svaté koledy, na př. »Chtíc, aby spal«, barokní ukolébavku, nebo pastýřskou idylu »Jak jsi krásné, neviňátko«, když na oltáři zpřítomňuje se nekrvavě oběť kalvarská. Koledy se hodí po mši svaté neb k pobožnosti u jesliček, dnes tak opomíjené. Ani na mariánské svátky nesmíme zpívati při mši svaté písně, jež mají své skvělé místo o májových večerech nebo poutních průvodech k mariánským hradům naší vlasti. Jen v největší nouzi (z neznalosti) bylo by možno zpívati výjimečně při mešní oběti píseň jinou, nemešní, avšak jen do p o z d v i h o v á n í. Přitom však třeba vzpomenouti závazně hlavních částí mešních společnou recitací Confiteor, modlitby k obětování a před sv. přijímáním.l Tím se ovšem ředitel kůru nezbavuje povinnosti vyhledati a naučiti za-včas lid vhodné písni mešní. Po p o z d v i h o v á n í musí se v takovém případě bez výhrady zpívati bud druhá polovina písně mešní, nebo píseň k Pánu Ježíši a adorační. Jen tak dosáhneme, aby lid, rozptýlen nemešní písní, soustředil opět svou mysl i srdce k Spasiteli, který sestoupil skutečně a podstatně se svým člověčenstvím a božstvím na chudý oltář i té nejmenší osady. Mnozí ředitelé kůru rádi hrají písně mešní, ale nejsou dost pohotoví nebo i pozorní, aby hráli mezihry tak, že by volili k hlavním částem mše svaté patřičnou sloku písně. Stalo se onehdy, že zpívali v jednom chrámu venkovském sloku k obětování teprve po pozdvihování. Čí vinou? Ředitele kůru. Jednak preludoval příliš dlouho, vybíraje si mezi-hry dlouhé, jež ještě velmi volným tempem přednášel; tím zaspal vhodnou chvíli k nástupu jednotlivých slok. Potom zapomněl sledovati kněze u oltáře a pokynouti okolostoiícím u varhan, aby začali po proměňování správnou sloku. Ráznost i opatrnost chyběly. Jaký má býti dororovod mešního zpěvu lidového? Takový, aby lid připoutával k oltáři. Tedy především z not. Malá dovednost by kazila zpěv i klid při nejsvětější oběti nutný. — 1 Viz Český kancionál neb Oltář. 84 | ||||
|