|
| ||||
| ||||
|
Již předehra, spíše mírná než hlučná, musí našeptávati věřícím, že se počíná tajemně obnovovati tajemství smrti Páně. Při začátku modliteb stupňových musí býti'skončena, aby lid mohl bud' říkati »Vyznávám ...«, nebo začíti 1, sloku mešní písně.
Doprovod písně musí míti přiměřenou rychlost. Hraje-li varhaník tak rychle, jako zpívají lidé poblíže něho u varhan neb na kůru, váznou jistě věřící, zpívající dole v lodi chrámové, zvláště ve větších kostelích; bud' že nestačí dechem, nebo při špatném osvět-lení — zvláště starší — nedovedou rychle přečísti slova. Je odporné táhnouti píseň, ale stejně nehezké je letěti s písní o překot. Tu je povinností ředitele kůru vystihnouti a za-chovávati správné tempo, jež je případné pro místní kostel, jeho rozlohu i umístění zpívajících. Ale i každá píseň podle svého obsahu a významu chce míti své vlastní tempo. Radostné zpěvy adventní a vánoční zpíváme rychleji než truchlivější postní. Mariánské jsou svěžejší než pokornou láskou zanícené k Pánu Ježíši a velebné Svátosti. Mešní písně zachovávají mezi všemi svou velebností klidný střed. Co vloží varhaník do své předehry na počátku mše svaté a do své dohry na jejím závěru, co povídá ve svých krátkých mezihrách, jež jsou oddechem mezi slokami, není věcí malou a lhostejnou! Velcí umělci i při lidové písni dovedou povznášeti srdce k Bohu. Víme to o slavném Antonínu Dvořákovi, jemuž bylo rozkoší doprovázeti lidový zpěv právě na venkově. Jako student obdivoval jsem se v Chrudimi Říhovskému v jeho zvrouenělém doprovodu a nábožensky procítěných mezihrách. Na malých kurech uplatní se v této úloze varhaník jen tehdy, bude-li neúprosně hráti z tištěných sbírek dobrých preludií. Tedy nikoliv kudrlinkovité vymýšlení a lepení melodií pravou rukou, zatím co levice líně střídá hlavní akordy. To se mi zdá opravdovým rouháním, třeba si to venkovsky' varhaník neuvědomuje. Dejme tomu, že se při tom i baví s okolostojícími ; nedivme se, že propase mnoho času k zpěvu a zdržuje i kněze. I volba rejstříků musí býti vhodná. Jisté střídání osvěží spíše než řvaní varhan v tak zvaném plenu (piném stroji). Začátečníci tím mnoho hřeší. Pleno varhan nepovznáší, je-li každodenní a spatra. Mělo by se ho užívati jen o největších svátcích. V dobách kajících (adventu, postu) i ve všední dny s malým svátkem měli by se varhaníci našich chrámů učiti kajícímu sebezáporu: hráti m í r n o u sil o u a z not, aby vlastní osoba ustoupila pokorné službě liturgické. Protože v dobách kajících mají varhany mlčeti, m 1 č í - 1 i z p ě v, t. j. smějí jen do-provázeti, je nutno v ten čas omeziti předehry a mezihry na nejmenší míru a zpívati co nejvíce slok! Tak věřící i ze hry varhan poznají ráz doby. Jak potom vynikne radostnost a velebnost velikých svátečních dnů, kdy se i varhany rozjásají tak mocně jako lidská věřící srdce! Svátostné požehnání je vlastně ozvěnou posledních slov Páně, když se v oblacích nebeskúch ubíral k Otci: »Aj, já s vámi jsem až do skonání světa!« V Eucharistii se svému Spasiteli koříme, jako tehdy apoštolové, a s nimž přijímáme i jeho po.žeh7zá2zí. Jsou to tedy chvíle tak vážné jako po pozdvihování. Tím je vázám i varhaník. Před svátostným požehnáním je nutno zpívati nejméně dvě sloky patřičné písně k Velebné Svátosti. Tak se upozorní věřící, aby se pokorně klaněli a krátce vzbudili tři božské ctnosti, a tak Krista ve Svátosti uvítali. Staří Čechové měli v nesmírné úctě Boží Tělo, a my, jejich děti, ještě mnoho máme v tom k následování. Nelelkuje-li varhaník po udělení svátostného požehnání, je vždy dost pokdy zazpívati aspoň ještě jednu sloku písně eucharistické. Preludium tu není na místě, ale díky a chvála lidských rtů. Jak jinak odcházejí věřící z chrámu, když jim ještě v srdci zní slova písně o lásce Božího Syna, který s námi nepřestává dlíti a nám žehnati! Dnes je však také zvykem zazpívati nějakou píseň na rozchod. Pokud vím, zavedl tuto praxi před půl stoletím královéhradecký Oltář. Je to vhodné, chceme-li touto písní zdůrazniti církevní slavnost, dobu právě prožívanou. Tu se výborně uplatní písně, které se nehodily ke mši svaté (na př. vánoční koledy, písně mariánské, k světcům a p.). Ale všeho mnoho škodívá! Je-li svátostné požehnání po mši svaté, bylo. by nerozumné zdržóvati lid dlouhým zpěvem na rozchod. Ale odpoledne, kdy se méně zpívalo (po růženci a litaniích), lid si rád zazpívá aspoň na rozchod o nějakou sloku více. Zvláštní úloha připadá lidu při liturgických průvodech. Ač jsou dnes omezeny na prostory chrámové, je tu příležitost tím větší pozornost a péči jim věnovati. Podobně 85 | ||||
|