|
| ||||
| ||||
|
%ř• ; rit ~• { p I1
vy - hrál, m f potlouk jej, křesfa-né, slavný král, slav - ný král. -- rit. p n I nad dáblem zví - té - zil, vy-hrál, potlouk jej, křesfa-né, slavný král, slav - ný král. p f ř rit. P. nad dáblem zví - té-zil, vyhrál, potlouk jej, kresfa-né, slavný král, slav-ný král. Další text této typicky barokní básně, jejímž autorem je rovněž sám Holan, otiskl Zdeněk Kalista v svém sborníku »České baroko« (Praha, ELK 1941) na str. 62n. V. K. Holan Rovenský byl nesporně vynikající hudebník, jeden z nejlepších své doby. Pokud je nám dnes známo, nezanechal žádného velkého díla. K velky' m kontrapunktickým formám jeho nadání nesměřovalo. Avšak v úzkém rámci písňové tvorby projevil nadání nevšední. Jeho melodie jsou líbezné a měkké, harmonická práce dobrá a neobyčejně živá. Jinak není, zdá se, sporu, že zanechal také jiné skladby než písně v »Kapli« otištěné. Bude nutno po nich pátrati v archivech. Náš hudební dějepis věnoval dosud Holanovi velmi málo pozornosti. Neměli jsme o něm podnes, kromě Zvonařovy stati v »Daliboru« 1862, ani jediného článku, pouze větší či menší zmínky v souborných statích. Holana jako skladatele objevil vlastně Josef Leopold Zvonař. Byl také prvý, kdo o něm psal, a to v rámci hesla »Dějiny české hudby« v Riegrově Slovníku naučném II, 458. Po Zvonařovi to byl J. Srb (Debrnov) v »Dějinách hudby v Čechách a na Moravě« (Praha 1891) na str. 56n. Jeho vývody téměř doslovně převzal rovenskv učitel Petr Matoušek v svém článku v Ottově Slovníku. Autor známého katechismu »Dějiny české hudby« srovnává na str. 65 Holana s Michnou a soudí, že Holan byl znamenitější hudebník než Michna. Dobroslav Orel psal o Holanovi v Č. slovníku bohovědném IV, 1001, E. Trolda v Cyrilu 1930, str. 32. Svatováclavské písně Hola-novy rozebral Vilém Bitnar v ČKD 1926. Gracián Č'ernušák zmiňuje se o Holanovi na str. 244 prvého dílu svého »Dějepisu hudby« jedinou větou. Větší pozornost věnoval Holanovi Dr Jan Branberger ve své stati o barokní hudbě v Č. vlastivědě VIII, str. 465n. O Holanových skladbách, uložených v jeho »Kapli« praví toto: »Jsou to většinou jednohlasé a dvojhlasé písně chrámové prostonárodního rázu, jež jsou určeny pro nejširší vrstvy lidu a byly provozovatelné i laiky za doprovodu varhan.« Jak vysvítá sdostatek jasně z našich předchozích výkladů, nejsou Holanovy skladby, obsažené v »Kapli«, většinou jedno- a dvojhlasé, nýbrž vícehlasé. Zdá se, že kritik prohlížel »Kapli« jen po-vrchně. Míní-li však dále, že »málo je figurálního umění u Holana« a že »Holanovy Pašije rovněž kladou větší váhu na zpěv než na nástrojové umění«, nelze se nad tím ne-pozastaviti: Kritik nedbá té okolnosti, že se pašije v katolických chrámech na rozdíl od protestantských provozují výhradně á capella. Nejde tu však o žádné »Holanovy Pašije«, nýbrž prostě o Holanovo vydání »Pašijí Pána Ježíše Krista na Veliký pátek podle sepsání sv. Jana«, jež vyšly po prvé r. 1690 o 27 stranách a r. 1692 o 18 stranách z tiskárny Jiřího Labouna, který tiskl potom také »Kapli«. Holan otiskl tu prostě na foliových listech velkými chorálními notami a velkými literami chorální nápěv pašijí s českým textem. Překvapuje, že brněnský docent Jan Racek v své obsažné, podnětné, pronikavé studii »Duch českého hudebního baroku« (Brno 1940) věnuje sice na str. 29—34 pozornost Holanovým vrstevníkům Adamu Michnovi z Otradovic, Janu Pec2liovi, Jiřímu Meltzeliusovi, Pavlu Josefu Vejvanovskému a Mikuláši Františku Venceliovi, avšak o Holanovi nemá kromě zmínky o• jeho kancionálu na str. 44 ani slova. Právem tedy autor na jiném místě konstatuje, že jsme teprve v počátcích výzkumu naší barokní hudby. 91 | ||||
|