|
| ||||
| ||||
|
církevní hudbu místa chromatická — to vše tvoří doklad pro to, že i nejnovější na tehdejší dobu proievové prostředky jsou pro církevní hudbu použitelny, když vcelku za-kládají výraz nadzemského, ode všeho, co ze světa pochází, úp ně oproště .'Iého; právě ve svém »Te Deum« dovedl geniální Berlioz objeviti nové možnosti —žel, že právě ve skladbě, jež už nešla světem tak vítězně, jako právě jeho »Requiem«. A jednotlivé složky díla, rytmus, způsob zhudebnění slova až do detailu deklamačního, zvýraznění, jež je tu lepší nežli v »Requiem«, to všechno spojuje se, aby celek byl koncipován tentokráte s jednotností až překvapující. A co nejvíce mě udivuje: Berlioz tu, v tomto církevním libretu podivuhodně rozjásaného tónu, nevolí již jednotně plynoucí v síle mohutného zvuku téměř jednostejně vypjatý vzplan, on místy hrouží se i do rozjímání, do prosebné modlitby — to není již kontrast myšlený jako prostředek ještě jen zesilující celkové zhudebnění slova, to je už romantickým principem přirozeně vzbuzený úmysl hudbu pod-robiti úpině smyslu slovního základu — úmysl, jejž skladatel zživotnil v duchu liturgické předlohy docela slohově. Toto »Te Deum«, jež v rozměrech celkem přece jenom ustupuje před »Requiem«, které zchvacuje svou velkostí pathosníha základu, je kusem práce, kde umělcova myšlenková roztěkanost, nesoustředěnost obrátila se v piné slohové uvědomění. Čech Rejčha, Berliozův učitel ve skladbě vedle Francouze Lesuera, byl Berliozovi příliš strohý, formální — a přece, jak ukazuje toto »Te Deum«, určité upoutání Berliozovy umělecké osobnosti jak bylo prospěšné a dovedlo dáti práci povahu až — piné dokonalosti.
Jiná Berliozova práce z oboru církevní hudby, jeho »Resurrexit« — fragment »Creda« ze mše z roku 1825, přepracovaný 1827 a 1831 — už nemá povahově piných znaků církevní skladby, je spíše duchovní nežli církevní, poněvadž v zásadě spíše subjektivní. Dr Ant. Čala O. P.: Vlastnosti liturgické hudby. Pius X. v Motu proprio z 22. listopadu 1903 prohlašuje,- že liturgická hudba musí míti ve vynikajícím stupni tyto tři vlastnosti : musí býti posvátná, umělecká a všeobecná. 1. Liturgická hudba musí býti posvátná. Vznešeným úkolem liturgické hudby je totiž, přiblížiti lidskou duši k Bohu, přivést ji k usebranosti v pokorné modlitbě, po-vznést ji nad shon tohoto světa a uvést ji do vyššího světa, do světa nadpřirozených tajemství. Aby liturgická hudba spinila tato svoje vznešená poslání, musí býti přede-vším posvátná, musí míti svůj vlastní, posvátný sloh. Jako architektura chrámu se liší od architektury divadla nebo tanečního sálu, tak i liturgická hudba musí míti svůj vlastní, posvátný sloh, jímž se zcela liší od hudby světské, ať operní či taneční. Duše, která se chce v chrámě usebrat a obrátit své myšlenky ve zbožné modlitbě k Bohu, nemůže snésti, aby jedno z nejpůsobivějších umění, umění hudební, ji vyrušovalo z její usebranosti, aby ji odvracelo od zbožnosti. Je-li naše duše dobrá, nebo alespoň chce-li býti dobrá, nemůže snésti v chrámě světské malby, jaké jsou třebas v divadle nebo v tanečním sále, ale ráda patří třebas na anděly fra Angelikovy, kteří pějí chválu Bohu a vybízejí i ostatní, aby se připojili k nim a s nimi oslavovali Boha. Tak je tomu i s uměním hudebním. Naše duše při bohoslužbě nemůže snésti to, co je vlastní umění světskému, ať už se to umění projevuje v tvarech, barvách nebo tónech; světské umění není projevem náboženského cítění, nýbrž projevem citů a tužeb světských; obsahuje to, co dává život dramatu se všemi vzrušujícími vášněmi, at láskou či nenávistí. Proto umění, které má lidské duši zjednati tajemný klid a zbožnou usebranost, nesmí se podobat onomu umění, ve kterém zaznívají světské vášně, nesmí se podobat dramatu, symfonické básni, opeře ani operetě. Liturgická hudba tedy musí míti svůj vlastní sloh, své vlastní formy, odlišné od forem světské hudby; musí být vytvořena a přednesena ze zbožnosti a musí povznášet ke zbožnosti a usebranosti. Liturgická hudba musí být posvátná: 1. protože posvátný je text, jejž interpretuje a jemuž má dodat větší působivosti ; 2. protože posvátné je místo, na němž je přednášena; 3. protože posvátné jsou úkony, při nichž zaznívá. Každému je tedy zřejmé, že by to bylo velké znesvěcení posvátných úkonů, kdyby chrámová hudba nebyla posvátná. 95 | ||||
|