|
| ||||
| ||||
|
V dubnu opět při odpolední pobožnosti zazpívány církevní sbory v širším souboru (Fr. Picka, Lassen, Springer, d'Indy, Smetana atd.) ; v tom-též měsíci uplatněny mše: Fr. Pieky »Missa festiva« op. 40, W. A. Mozarta »Korunovační mše«, Lisztova »Missa choralis«, Treglerova »Missa iubilaei< 30. dubna Antonína Dvořáka »Mše D-dur« op. 86 a »Biblická píseň« č. 4, sbor »Hospodine, pomiluj ny« ze sv. Ludmily a modlitba ».Své hlavy v prachu skláníme«. Zvlášt pozoru-hodným bylo provedení mše » solemnis < od K. Steckra v neděli 14, května t. r., a to: na kůru sv. Františka a pak na kůru svatojakubském. Na Boží hod svatodušní zpívána Gounodova »Missa solemnis in hon. S. Caeciliae«. Na pondělí svatodušní zpíval chrámový sbor u sv. Salvatora Dvořákovu mši D-dur a Pickovy vložky. V neděli 18. června provedena Cesara Francka »Missa solemnis« op, 12; 25. června dávána Mozartova »Missa brevis« D-dur. Před tím v ne-děli 4, června byla provedena mše J. V. Koláře »Adventus«. C. S.
Figurální mše na Gruni. Znáte půvab horských dřevěných kostelíků ? Jejich krása a skromná velebnost tak mocně z dálky přitahuje. A když tam vejdete, klid a mír ovane vaši duši i srdce. Kdo byl v Beskydách, zná jistě roztomilý kostelík na Gruni. O něm vám chci něco pověděti. Málokterý turista má štěstí býti přítomen bohoslužbám v gruňském kostelíku. Zpívaná mše svatá koná se tam totiž jen první a čtvrtou ne-děli v měsíci. My jsme byli letos náhodou jedni z těch štastných, jimž bylo dopřáno zúčastniti se slavné mše sv. Když jsme přicházeli na Gruň, z dálky jsme slyšeli hlahol trub a hlas varhan, přehlušující nesmělý a zbožný zpěv věřících. Při pohledu na malý kostelík jsme vylučavali možnost, že by v něm mohla hráti dechová kapela (z akustických důvodů). Než bylo tomu skutečně tak — vyhrávali, až se okna třásla. Vstoupili jsme tedy do kostela, který byl pře-piněn. Krok za krokem jsme se dostali pod kruchtu a splynuli jsme s ostatními věřícími. Stáli jsme v němém údivu — dnes byl náš kostelík úpině jiný; celý b -hatě vyzdoben kvítím a myrtou, na oltářích sváteční, bohatě vyšívaná antipendia, všechna světla rozžata a u všech obrazů a soch plápolaly žluté plaménky svící. Celá prostora byla prosycena vůní květů a kadidla, jehož dým jako závoj ovíjel hlavy přítomných a odnášel jejich vroucí prosby k nebesům. Marně jsme se snažili sami uhádnouti, proč je dnešní mše tak slavnostní. Zeptali jsme se tedy jedné místní občanky. Stručně nás po-učila, že dnes slouží pan farář mši sv. pro zdejší mládence a panny. Ale to nejsou jenom grunští, přijdou mladí i starší z dalekého okolí, pros-tě všichni, kteří patří farou na Rusavu. A s ni-mi právě přijdou i muzikanti. Každý spěchá s jiné stráně (je to někdy hodně daleko za stálého horského stoupání), aby dnes pěkně a ze všech svých sil zahrál Pánu Bohu, a tak ho poprosil, aby ty mladé, za které se mše svatá slouží, chránil a dal jim zdraví. Ozvala se krátká předehra varhaníkova, načež začala hráti dechová hudba, doprovázena varhanami, mariánskou píseň. Než co se to děje? Vznikla hrozná směs tónů! Jednotlivé nástroje měly nejrůznější ladění, varhany pak byly o celý půltón vyšší, a věřící zpívali dvojhlasně. Jedni se drželi varhan, druzí dechové. Dech se ve mně tajil. Pan farář zpíval latinsky, většina věřících mu odpovídala zpívaná responsoria též latinsky, a pak zase pokračovali v české písni mariánské. Neodolali jsme a vystoupili jsme po úzkých dřevěných schodech na malou kruchtu. Byla jsem připravena na to, že shledám nahoře rozjařenou kapelu, která hraje jen prc,to, že jí záplatili. Jak jsem byla překvapena, když jsem sta-nula na posledním schodě a vstoupila na kůr! Idylický obrázek se objevil našim zrakům, vel-mi podobný těm, které tak mistrně líčí K. V. Rais. Představte si malou dřevěnou kruchtu, uprostřed varhánky, kolem nich seskupeno 18 hudebníků (od 25—40 roků). Na lavici při stě-ně seděli 4 starci, pravé horské typy. Každý zpěvník v ruce, brýle na špičce nosu a tichým hlasem prozpěvovali své díkůvzdání. Za varhanami seděl mladý muž, který celý ten ensemble řídil. Udal začáteční akord (v A dur), k němu se přidali všichni hudebníci (v As dur) a společně pak hráli celou píseň. Při prvních taktech se sice trochu zamračil, jako by se zlobil, že jim to neladí, ale pak si asi řekl: »Littera scripta manet.« Píseň jest rozepsána pro všechny nástroje v A dur, tak ji také hrají; že jim to dohromady neladí, to není v jeho moci. Ne-může přece hráti do As dur, když ani hrají v A dur, Měl chudák trému, aby to zahrál. Jak by mohl někdo žádat, aby si píseň transponoval? Kdybyste viděli, s jakým nadšením a opravdovým zápalem hráli pak byste pochopili, že ani neslyšeli, že vyrábějí dohromady tak do-jemnou hudbu. Všichni byli krajně spokojeni, ba nadšeni. Vždyt tohle mají jenom jednu do roka! Nahlédla jsem dolů do prostory kostelíka, Ukolébáváme se, Češi, chloubou, že jsme národ hudební, ale není tomu tak. V českých krajích je vzácná starost o povšechné hudební vzdělání mládeže. (Dr František Čáda. — HŠ. 1:99.) 112 | ||||
|