|
| ||||
| ||||
|
i farní daly si poříditi správné opisy liturgických knih, takže právem může historický pramen o děkanovi Vítovi prohlásiti, že »panu Vítovi, děkanu, původci tohoto díla, zásluhou a duši jeho prospěchem jest«. Tak nastala jednota liturgického zpěvu v celé zemi.
Po smrti děkana Víta začíná v dějinách liturgického zpěvu doba, jejímž charakteristickým zjevem jest Tobiáš z Bechyně, pražský biskup (1279-1296). Tobiáš byl v úzkém styku s děkanem Vítem, a proto také po jeho smrti horlivě pokračoval ve snahách Vítových. V dobách Václava II, jehož zbožná mysl byla zvlášt přízniva liturgickému zpěvu, bylo na dvoře královském neméně než 24 kaplanů, kteří zpívali mše a hodinky v přítomnosti králově. V té době dařilo se zpěvu liturgickému zvláště v oblíbeném založení králově na Zbraslavi; tehdy se také dobře dařilo zpěvákům svatovítským, a podle jejich vzoru založenému sboru na Vyšehradě. Po smrti biskupa Tobiáše se péče o liturgický zpěv soustřeďoval v klášteřích.4 Nejslavnější však doba liturgie, zpěvu a hudby církevní v Čechách nastala za Karla IV. a za prvního arcibiskupa a jeho nástupců. V této době se razvíjel_a neobyčejnou nádherou liturgie, a s nádherou a bohatstvím liturgie stoupá též liturgický zpěv a hudba na mnoha místech až do rozmařilosti a nevázanosti, od bohatých, nádherných zpěvů tropů, sekvencí a hymnů, až do kroucených a přímo theatrálních způsobů zpěvů, a to nejen na pěveckém chóru, nýbrž i při zpěvu u oltáře při evangeliu a jiných liturgických částech mešních. Při tom varhany i jiné hudební nástroje prováděly hudbu docela světskou a přímo rozpustilou, jež spíše, jak se o tom Arnošt výstižně vyjadřuje, lehtala uši posluchačů, než povznášela jejich mysl. Proto již ve svých stanovách z r. 1350 pro metropolitní kostel pražský zakazuje arcibiskup zavádění novot ve zpěvu, ve čtení lekcí, ježto takové novoty jsou podnětem pohoršení a žárlivosti, a ustanovuje napříště, aby bez zvláštního dovolení arcibiskupova nebyly zaváděny nové lekce, responsoria nebo něco podobného. A ještě důrázněji se to opakuje na synodě r. 1366, kde přímo zakazuje zpěv a hry rondelů, nevázaných písniček a tropů s jubily na varhany nebo na jiné nástroje. 13 Než právě tyto výstřelky byly jen následkem neobyčejného rozvoje církevního zpěvu a hudby, jaký nikdy předtím ani potom nebyl. Jak Arnošt z Pardubic, tak i jeho dva bezprostřední nástupcové se přímo předstihovali v mecenášství a horlivosti v tomto směru. Vedle těchto vysokých hodnostářů by1 to sám císař Karel IV., který mocně působil na rozvoj liturgické nádhery. Již to, že Praha byla stálým sídlem jeho císařského dvora, kamž se scházel celý téměř křestanský svět, a pak zvláště císařova osobní záliba v nádherné bohoslužbě působily k tomu, že církevní zpěv a hudba do-sáhly takového stupně rozvoje, že se stávaly již necírkevními. Jak neobyčejně nádherný byl asi církevní zpěv, když máme na mysli, jak veliký počet byl těch, kdož mohli a chtěli zpívat u sv. Víta: arcibiskup, probošt, děkan, 32 kanovníci, 34 vikáři, 24 mansionáři, 12 žaltářníků, 12 bonifantů, 30 kůrních žáků. Mohl býti tedy liturgický zpěv u sv. Víta prováděn při zvláštních slavnostech 147 zpěváky, z nichž byla 112 přímo určeno pro zpěv, nepočítáme-li v to ani kantora, ani succentora.1 Tento sbor by1 jistě včas potřeby, zvláště o velkých slavnostech, rozmnožen ještě klášterními a jinými zpěváky. Kantorem, jenž dohlížel na zpěv, by1 z počátku jeden z kanovníků; byla to totiž kanovnická prebenda. Ale ve století XIV. to byl nižší úřad kostelní, rovnocenný asi se sakristánem; zato však to by1 patrně nyní více odborník ve zpěvu a hudbě než dříve, když to byla kanovnická prebenda. Pomocníkem kantorovým byl succentor. Kantory a succentory měly chórové zpěvácké sbory i při jiných kostelích kolegiátních, farních a klášterních. V klášteřích mužských řeholí byl kantorem jeden z řeholníků. Tomek a po něm Nejedlý uvádějí v celé řadě pražských klášterů jména řeholních kantorů v té době.9 I ženské kláštery, kde byl liturgický zpěv stejně povinný jako v řeholích mužských, měly své kantorky, jako byly na př. u sv. Jiří, u sv. Ducha a jinde.lo Vedle zpěvu liturgického byla nádhera a bohatost samých obřadů církevních neobyčejná, když pomyslíme, kolik tehdy bylo duchovních u jednotlivých pražských kostelů. Tak u sv. Víta uvádí Tomek na 250 duchovních, na Vyšehradě asi 100, u ostatních kolegiátních kostelů 89, u farních 107, oltářníků 105, řeholníků asi 360. Bylo tedy v Pra-ze v té době usazených stálých duchovních okolo 1200 osob.11 V době jednohlasého 41 | ||||
|