|
| ||||
| ||||
|
~-- 5b --
host k celku, každá haluze odvádí svou daň, aby strom živ byl, se zelenal a zlaté nesl ovoce. Téhož dne po kázání skonstituovala se farní jednota Cyrillská v osadě, přihlásilo se hned mnoho členů činných i přispívajících, a každý — bez re-ptání — byl přesvědčen, že povinnosti nej pevněji víží částku s celkem. Stačí tedy všude pouhé poučení a vysvětlení. Kde smysl pro obecnost schází, tam beztoho se ničeho nevyřídí. Jsme jedno tělo. Pouze z platících členů odvádí se poplatek. Zůstane-li některý člen dlužen (!) jednotě odvětvené poplatek svůj, zůstane odvětvená jednota dlužna (!) Jednotě obecné t. j, platí se jen z členů platících. Kdo neplatí, přestává býti členem platícím a „Jednota obecná” nemá žádné pohledávky více. — Zdař Bůh ! F. J. Lehner, předseda „obecné Jednoty Cyrillské”. Cyrillská slavnost v Praze. Byla to první slavnost po schválení rozšířených stanov „obecné Jednoty Cyrillské”, první slavená v den sv. apoštolů Cyrilla a Methoděje v ba-silice Karlínshé památce jich zasvěcené, — a vy dařila se. Svědomité připravovaná stala se velkolepým osvědčením snah cyrillakých a semenem nové setby. Účastnila se jí celá Praha a zástupcové hudební z různých končin vlasti. Y čestném závodění brali podílu veskeří kůrové pražští, kteří důstojnou hudbou církevní oslavují bohoslužbu katolickou. Podle důležitosti a úkolu převzatého a vy-konaného dlužno tuto zaznamenati posloupně, čím v rozličných chrámech vyznačovala se slavnost cyrillská. Kníž. arcibis. seminář, farní jednota cyrillská v Karlíně, pěvecká škola „obecné Jednoty Cyrillské”, a ostatní farní jednoty a sborové kostelní v Praze činně účastnili se, čímž předpisuje se po-řádek, jakým o jednotlivých výkonech tuto pro-mluveno bude. Pražský kníž. arcibis. seminář. Seminář jest prvním a nejdůležitějším ústa. vem diecése. Jaký seminář, takové kněžstvo. Jsou-li hlasatelé slova Božího a rozdavači milosti Ducha Svatého „soli země”, seminář jest tím dolem, odkud sůl se dobývá. Proto chrám a kůr seminářský jest tak veliké důležitosti. Budoucí kněz učí se zde milovati oslavu vznešené bohoslužby. Musí zde viděti vzor nádhery, kterou liturgie se odívá, slyšeti vzor krásy, kterou Církev zpívajíc liturgii sprovázf. A ten vzor oslavy a zpěvu musí se za čtyrletého pobytu státi mladého kněze druhou při-rozeností. Čemu se v semináři mladý bohoslovec naučil, ani kmet stříbrovlasý nezapomene. Roste to s ním. Dospívá to s ním. Rozkvéta to s ním. Umírá to s ním. Jaký seminář, takové kněžstvo. Proto seminář musí býti vzorem. Jest školou, kde se učí mládenec nebi zasvěcený milovati matku Církev, poslouchati jejího hlasu bezvýminečně i v nejmenších předpisech liturgických, obětovati jí vše — vše, i život, — rád a s nadšením. Celý život kněze jest obětí.Lde oběE počíná a v nebi obět končí. V semináři srdce byt i chladné z počátku musí se rozehřáti pro pravdu, pro cnost, pro krásu, ale tak rozehřáti, aby ten oheň a ten žár srdce sžírající a křestany rozněcující neuhaanul více. Seminář jest štěpnice Boží, v níž stromy vyrůstají pro ráj nebeský. Duše zde roubené mají přesazeny býti do věčné zahrady. Seminář jest mi ideálem. A v tom světle objevil se o Cyrillské slavnosti. Redaktor zašel si k sv. Salvatoru a byl přítomen nešporám, nad nimiž srdce plesalo. Alumnové - zpěváci byli na kruchtě, ostatní v presbytáři oděni auperpelicemi v lavicích, tvoříce takto dva sbory, jako církevní hodinky vyžadují. Sbor cvíčených zpéváků zpíval na kruchtě antifony a pak střídavé vždy připadající verše žalmů ve vícehlasých falso - bordonech, druhý silnéjší sbor dole v kostele přednášel verše své jednohlasně s průvodem varhan. Předoáška toho i onoho sboru byla dokonalá. Přednášel-li sbor na kruchtě antifony živě a hladce, vícehlaoé felso•bordony pak obratně a dokonale s patřičnou přízvučností a s náležitým vyznačením hudební figurace: druhý sbor deklamoval evíij jednohlasný part správné, vážně a stejně, jakoby jedněmi ústy. A ty dva sbory ustavičně střídaly se s takovou určitostí, že nikde nepovstala ani ta nejmenší mezera rušící nebo zdržující. Byl ve všem liturgický rhytmus krásy dokonalé. Hymnus zpíván vícehlasně, Salve Regina chorálně, Pange lingua zase vfcehlasně. Oběma sborům důstojně odpovídal ostatní aparát liturgický. Vše u oltáře konalo a zpívalo se tak, jak předepsáno jest, až do poslední litery a notičky. Intonace celebrujícího vicerekt. Magr. Františka hr. Schtinborna, a obou assistentů držely rovnováhu s ostatním celkem skutečně církevním a uměleckým. Varhaník pak, od něhož dopis dále nasledující pochází, doprovázel, pře-cházel, prostředkoval, praeludoval tak obratné a bezpečně, že by každý byl za varhanami očekával starého mistra a nikolivěk mladistvého bohoslovce. Od první intonace „Deus in adjutorium meum intende”, až do posledního „Amen”, vše bylo z jedné litiny. Podobné nešpory slyšel kdysi vypravovatel v Ř,ezenské kathedrále, jenže bohoslovci zpívali | ||||
|