|
| ||||
| ||||
|
Of fertarium. V andante cantabile s volným tempem uplatňují se dva sólové hlasy v modlitbě nad obyčej tklivé, neboť skladatel obrací se ke Kristu Pánu, králi věčné slávy, za pomoc pro duše zemřelých : aby osvobozeny byly od hrůz pekelných — tu rozruší se to ve skladbě, neboť vyvstala všechna bída a utrpení, jež by duše hříšné stihlo — ale rozryvný tón mění se jenom ve ztichlou, třebas hlubokou bolest; pak ve varhanách jenom dva takty průvodu, ale co dovedou pověděti, jak připraviti celé hudební ovzduší pro to, aby přichystána byla půda pro prosbu ještě pokornější, ještě odevzdanější, nežli byla ona v začátku tohoto díla; zase prosba za záchovu před hrůzou pekla; svatý Michael jako zachránce se objeví; příslibu Hospodinova, daného druhdy Abrahamovi a jeho potomstvu se vzpomíná — rozjasňuje se to i v hudbě skladby, neboť na-děje vzešla nešťastným. A nyní jiné andante cantabile u slov: »Hostias et preces Tibi, Domine, laudis offerimus« — stoupá vzruch v modlitbě za milost Boží, jejž uzavírá jako utěšující naděje ono znovu opakované: »Quam olim Abrahae...« — hudba se zpomaluje až do rytmicky zklidněného larga v posledních taktech a ztichá do pianissima. A jako tam v graduale projevil se onen v Kyrie citovaný stavebný motivický základ, tak i zde v této části: zmíněný motivek stává se zase silným podněcovatelem, a to právě v místech nejmohutnějšího rozrušení: »ne absorbeat eas Tartarus« — tam se jasně ozývá, aby podnítil k největšímu citovému vypětí a zase se objeví i v oné zklidňující části, třebaže jenom tušený, nežli doslovně reprodukovaný; jeho funkce je opravdu všestranná.
Sanctus. Až dosud byl skladatel úpině práv výstihu slovního podkladu. Sanctus je však ve smuteční mši problémem: musí vyzněti slavnostně, neboť Bůh nejvyššího milosrdenství je zároveň Bohem nebeské slávy — a přece zase slohově žádá si tato mše v každém dílu ztlumení. Vedral dává v začátku vyzníti tomuto dílu majestátně, zrovna ve ztvrdlých rytmech i melodice; ještě další věta: »Pleni sunt coeli« mu vyznívá ve slavnostním, třebaže strohém výrazu. Pak náhlý obrat: skladatel v »hosanna« si přede-píše »Allegro spirituoso« — pohyb rychlý, ale oduševnělý — vystupňovává projev veleby jenom do mírného forte, ale pak se zmírňuje síla zvuku, varhany vedeny v rozloženy"ch akordech, nad nimiž nese se mužský sbor v pomalém Andante — lidské hlasy i nástroj zmírají téměř do ticha. Smutek padl do závěru a dal tomuto dílu právě základní barevný tón. Benedictus. Tato část skladatelům dneška stává se nejlyričtější mešní částí, jaké marně bychom hledali jinde ve mši (Hromádka, Šrámek, Blažek, Zelinka ml., Hawlík) ; Vedral za dobou nezůstal. Je krásnou tato meditativní lyrika jeho Benedictus. Zajímavější tím více, že prvá část, svěřená sólovému tenoru a druhému basu (jaký originální kontrast v hlasové barvě!) a druhá sólovému kvartetu, a »hosanna«, podávané prve uvedenými dvěma hlasy, jsou výrazem konformní onomu zakončení v Sanctus — tichá, usmířená bolest tu vyznívá. Agnus. Dosud sbor byl věrně až na výjimky doprovázen varhanami, které v prvé třetině tohoto dílu pině zmlkají. Mužský sbor ve svém půvabu ryzího vokálního tělesa má tu velmi vděčnou úlohu, aby v poněkud zjednodušené faktuře mohl podávati obraz zvláštního barevného půvabu. V místě, kde text zavádí do skladby druhý verš této části »Lux aeterna«, vstoupí teprve varhany. Třetí část »Requiem aeternam« je reprisou prvé části smuteční mše. »Missa Ave Regina coelorum« pro 4 stejné hlasy (mužský nebo ženský sbor), var-hany 1945. Je to skladba, v níž Karel Vedral zatím vyřkl svoje slovo poslední. Technicky je skladba koncipována zase velmi pozorně. Základní tón je udán opět vzornou kontrapunktickou prací, která je tu jako jinde v rozhodné převaze: Autor pracuje ve volné polyfonii, ale i v polyfonii přísné, at již v imitaci či kánonu — užívá ho i v minuly'ch pracích; fugy užil jedině v Gloria své »solemnis« mše, kde se dobře umístila vzhledem k rozlehlosti skladby. Pokud se tyče dalších složek technických, pozorujeme tu opět snahu uvolniti tu leště více skladatelský projev, platí to zejména o harmonii, která vykazuje ještě novější prvky, a o melodice, která uniká někdejšímu výrazovému způsobu ze mše »solemnis« a vzhledem k němu se uvolňuje. Celkově znamenám úsilí technickou stránku skladby ještě více zjemňovati, poněkud přitlumovati. Ve vlastním prožitku je tu vůči mši »solemnis« určité zmírnění v kontrastu následkem menšího zdůrazňování jednotljyých situací, vyvolaných ve mši slovní látkou. Znamená to určité 106 | ||||
|