|
| ||||
| ||||
|
práci jednomu každému z nich po 12 gr. č. na tejden z úřadu solního lunu bez za-držování vycházeti má.«
K tomu dlužno dodati: 1. Co se místa týče, jmenuje se věž a před tím »místo obyčejné domu rathouzského«, »obyčejné« proto, že odtamtud dříve troubili trubači, též věžní zvaní. Jsou to galerie na věži radnice staroměstské i novoměstské; stejného typu byly radnice mnohých venkovských měst, na př. v Klatovech, nebo bývalé radnice v Liberci a Železném Brodě. Věž třeboňské radnice má sice také galerii, pochází ale až z r. 1638, tedy z doby, kdy hra pozounéřů na věžích již nebyla obvyklá. Kde neměla radnice vhodnou věž, vyhrávalo se na některé městské věži (na př. v Pardubicích se Zelené brány). Konečně byly zde věže kostelní, jejichž ochozy ještě dnes připomínají na starobylý zvyk vytrubování (na př. v Hradci Králové, Rokycanech, Stříbře, Chomutově, Pelhřimově a j.). 2. Hudební sbor se skládal z předního pozounáře (mistra) a několika tovaryšů. Mistr si směl vycvičit i učedníky, aby jimi mohl sbor doplňovat. O dobré shodě mezi mistrem a tovaryšem svědčí zpráva z r. 1586, podle které Jan Pech, pozounář v Kutné Hoře, si vzal svého tovaryše s sebou do svého nového působiště Litoměřic. Ježto pozounéři byli zřízenci městskými, směli hrát mimo věž jen s povolením purkmistra; přitom museli se pozounéři říditi řádem policejním, zejména pokud jde o zachování nočního klidu. 3. Zřízením sboru pozounářů na věži zračí se pokrok doby. Dříve obstarávali hudbu věžní trubači. Staré trubky byly schopny vydávati diatonickou stupnici jen v nejvyšší poloze, kdežto v hloubce se ozývala jen tunika a dominanta; následkem toho byly fanfáry po stránce harmonické velmi chudé, o melodické zpestření se musel po-starati první trubač, jehož dovednost bývala v tom směru skutečně obdivuhodná. To se nyní změnilo. Místo fanfár, namnoze jen improvisovaných, nastupují nyní skladby skutečně umělé, podle instrukce m o t e t t a. V polovici XVI. stol. psala se motetta ve slohu polyfonním, takže na provedení jejich by trubky nebyly stačily, kdežto pozouny, mající k disposici všechny tóny, mohly provésti zcela snadno i složité polyfonní skladby, ba i zvukově odpovídaly slavnostnímu charakteru této hudby. V zavedení motett místo starých fanfár prozrazuje se duch renesance. Když se tedy loni někde vytrubovaly koledy, t. j. naivní skladby z doby pozdního baroka, je to neslohové. 4. Pozouny ovládají jen polohy nižší, altovou, tenorovou a basovou, musel tedy zde býti nástroj pro vrchní hlas, v poloze sopránové. V Pardubicích měl pozounář Jan Dvorský k ruce trubače Mikuláše, v Kutné Hoře stál r. 1563 pozounéř Václav Střela včele trubačů, takže se kombinovaly pozouny s trubkami. Ale zdá se, že jinde a tedy zejména v Praze. se spojovaly s pozouny nástroje jiné než trubky, nebol v instrukci se zakazuje pískání v noci a v hospodách. Také žádost města z r. 1551 mluvila o pozounářích a pištcích a v našich zněmčených městech se nazývali tito městští hudebníci »pištci« (Stadtpfeifer). Pískáním se vyluzují tóny na šalmajích a zakřivených rohách (Krurnmhorn), a skutečně vidíme tyto nástroje ve spojení s pozouny na Burgmairově »Triumfálním pochodu« císaře Maximiliána. Šalmaje byly schopny výšky, patřily ale do řádu nástrojů plátkových (jako dil šní hoboje). Proto se lépe hodil k dopinění pozounů ve výšce jiný nástroj, jenž jako nátrubkový patřil s nimi do jednoho a téhož řádu, totiž c i n k. Jen tím, že byl také dírkován jako šalmaje, měl možnost ovládat všechny tóny své polohy. Majíce k disposici tyto dva nástroje, směli pozounéři výjimečně užívati trubek jen při hře na věžích, nikoliv jinde, nebol byli by tím zasáhli dó práv privilegovaných trubačů. Tito byli jakousi elitou mezi hudebníky a nesměli pod pokutou při hudbě na věžích spolupůsobiti. Z tohoto ustanovení by se dalo souditi na stavovskou méněcennost pozounéřů, dnes nám ne zcela dobře pochopitelnou. Že v životě občanském se ani tehda nečinilo rozdílu mezi pozounéřem a trubačem, vysvítá z udílení měštanského práva těm i oněm. Na Starém Městě pražském stali se měšta.ny tito čtyři pozounéři: Václav Šobr 1577, Jiří Koch 1587, Matěj Ryška 1592 a Vratislav Zlat(nick)ý 1598. Z těch byli Šobr, Koch a Zlatý dokonce majiteli domů, ovšem podle kupní ceny jen zcela malých. Jiní pozounéři se uvádějí pouze křestními jmény; jsou to: Jaroslav (1607), 9 | ||||
|