|
| ||||
| ||||
|
Matěj (1608) a Ferdinand (1611). — Staroměstští pozounéři bývali také někdy při významných slavnostech církevních zjednáni k spolupůsobení při hudbě v kostele: z pokladny kostela P. Marie na Louži obdrželi r. 1620 odměnu 30 gr., v r. 1620 stála hostina, vystrojená pro literáty, pozounéře a žáky 2 kopy 48 gr. Z kostela P. Marie před Týnem dostalo se jim a jiným, kteří pomáhali při pouti r. 1609, po dvakráte odměny po 1 kopě; bylo to tedy sice víc než u P. Marie na Louži, ale stejnou částkou bylo odměněno žákovstvo a »kuchařky na lázni«. Po r. 1620 přestávají o pozounéřích staroměstských veškeré zprávy. Jest tedy velmi pravděpodobné, že v osudných dobách, které tehdy Praze a celé naší vlasti nastaly, sbor zanikl.
Vedle pozounéřů městských stával v Praze ještě jeden podobný sbor, totiž na věži chrámu svatovítského. Hudba tam musela býti zvlášť imposantní, jelikož věž se svým mohutným ochozem dominuje nad celým městem. Sbor ten byl zřízen již r. 1548, při čemž byl pro každého člena určen roční plat 35 kop, 12 gr. R. 1612 bral mistr 56 kop 12 kr, každý z 5 pomocníků po 31 kopách 12 gr, a učeň 15 kop 36 gr. Vedle toho platu dostal každý hudebník ještě roční přídavek 4 kop na zimní šat nebo kožich. Zánik sboru lze klásti do konce r. 1630, jelikož z pozdější doby není o něm více zpráv. Pakíi nebyly příčinou neblahé poměry politické a doba válečná, odmlčeli se pozounéři na věžích následkem změny hudebního vkusu podobně, jak tomu bylo 100 let předtím s trubači, neboť nyní již zastaralá polyfonie motett XVI. stol. neodpovídala více cítění vítězného baroka. F. K. Zedínek: Duch varhanní improvisace. V minulém článku pod titulem »Do nového života« obírali jsme se soudobými poměry na našich venkovských kůrech. Došli jsme k závěru, že přibude-li v řadách naší katolické inteligence o trochu více dobré vůle, nastanou na našich venkovských kůrech opět slavnější a štastnější doby, jakými se právem mohla honosit naše proslulá minu= lost doby barokní a minulých století. Tento článek jest určen spíše pro chrámy městské, jmenovitě pražské, kde většinou za hrací stůl zasedají varhaníci z povolání, lidé, kteří své věci rozumějí. Nechci kritisovat, přináším pouze úvahu o jedné z možností varhanní improvisace při nejsvětější oběti mše svaté. Otázka meziher v mešní písni není druhořadou — a špatně by si počínal ten, kdo by ji přehlížel. Varhaník — diletant — se jí pravide'ně zhostí přehráním několika-taktového preludia z Treglerových nebo Říhovského sbírek a má aspoň čisté svědomí. V tomto případě jest to postup nejvýš chvályhodný, poněvadž takový varhaník je si vědom, že vlastní nějaký improvisační pokus by asi nepřispěl příliš k okrase služeb Božích. Horší už je to s odborníky, jmenovitě mladými, pro které improvisace je skutečným požitkem, a proto se ani před tímto problémem dlouho nepozastavují. Myslím, že mezi dnešními výkonnými hudebníky bychom nenašli ani jednoho, který by neměl zájem o soudobou, hodnotnou hudbu moderní. K této otázce se každý staví s piným pochopením a odvahou. Jest to nanejvýš chvályhodné. Provádíme-li však zároveň hudbu v kostele, pak jest třeba se důkladně nad věcí zamýšlet, poněvadž se lehko může stát, že svou povinnost na kůru ani s hlediska hudebního neděláme dobře, a tím si pak dáváme velice špatné vysvědčení. Přistoupíme tedy k úvaze o varhanní improvisaci při mši svaté a budeme postupovat s ohledem na tyto dva požadavky: a) hledisko estetické, b) hledisko duchovní. Jest zajisté naším jediným přáním, aby naše hudební projevy byly umělecky hod-notné. I improvisace, která uplyne nezapsána v čase, musí mít svoji uměleckou hod-notu. Podstatným požadavkem hudebního uměleckého projevu je formální i thematická dokonalost. V tomto případě je dokonalé to, co se stylově shoduje se svým okolím. Mezi mešními písněmi nalezneme velký stylový rozdíl. Jiný duch vane z písně »Bože, před tvou veIebností«, a jiný z krásné skladby Křížkovského »Ejhle, oltář«. Ale to jdu skoro příliš do podrobností, mnohdy by stačilo, kdyby si doprovázející varhaník uvědomil lépe harmonickou strukturu mešní písně a ducha církevní hudby, aby tak zapomněl na dvojalterované akordy a polythematický sloh soudobé hudby světské. Ukazuje vlastně chtě nechtě, že to nemyslí se svou improvisací vážně, alespoň ne zde na kůru. Jeho po- 10 | ||||
|