|
| ||||
| ||||
|
ském, jak bylo již řečeno dříve. Možno si představiti, že tomu bylo jmenovitě v rozsáhlém konventě sv. Jakuba, snad brzy po uvedení a rozvinutí celého konventu, podobně jako při založení kláštera zbraslavského, kde byly hned při založení pořízeny nové varhany.') Bez varhan nebylo nLožno již v té době nejvyššího rozpětí řádového si mysliti chorový zpěv, který byl svým vlivem zvláště u nových officií v brevíři a v misále tak směrodatným pro celou církev. Proto se také jmenují u sv. Jakuba dva kantoři, bratr L e v a O 1 d ř i c h, u sv. Františka (Na Františku), jakožto menším konventě, se jmenuje jeden: J a n L i t y a. V téže době se jmenují i v jiných klášteřích bratří c a n t o r e s: u sv. Klimenta (u Dominikánů) je to bratr H e ř-m a n, u Karmelitánů, u P. M. Sněžné je to bratr P r o k o p. Kantor, jímž byl v klášteřích vždy řeholník, měl tentýž úkol jako při katedrále u sv. Víta kanovník-kantor. Měl péči o liturgický zpěv chrámový a tudíž i kontrolu nade vším, co s tím souviselo : zpěváky, knihami, varhanami a vším ostatním.8)
Ale nejen v hlavním konventě minoritském v Praze, kde bylo sídlo provinciála a generální studium řádové, nýbrž i na venkovských konventech byl bohatý liturgický život. Tak měli minorité v Plzni patrně od pradávna zpívanou mši vždy na Bílou sobotu ráno při východu slunce o Panně Marii a o Božím těle. Papežský legát Rudolf, biskup vratislavský, přenesl roku 1468, tedy v době, kdy již nebyli v Plzni staří minorité a nastoupili na jejich místo observanti (nynější 'františkáni), listem, datovaným ze dne 28. července, tuto slavnou mši do farního kostela sv. Bartoloměje, poněvadž prý ji observanti nezpívali.9) Něco podobného bylo i ve starém středověkém klášteře minoritském v Kadani v kostele sv. Michala, kde bylo učiněno roku 1460 zvláštní nadání, aby »každý čtvrtek se konala při oltáři Božího těla zpívaná mše svatá a procesí po klášterních ambitech k uctění Těla Páně«.10) V celém řádě po dobu XIV. století jsou směrodatnými v liturgickém životě řádovém konstituce papeže Benedikta XII. z roku 1334, jež v jiném ohledu řeholní observance jakožto oktrojované byly brzy nahrazeny konstitucemi jinými hned roku 1354 na kapitule assiské, tak zvanSmi konstitucemi generála Viléma Fariniera (Constitutiones Farineriae). Ale v ohledu líturgickém zůstávají v platnosti předpisy Benedikta XII, jak zřejmě jde najevo z pozdějších konstitucí řádových papeže Martina V. z roku 1430, kde se skoro doslova opakují předpisy z roku 1334. Jediným přídavkem novým jest dodatek, že v místech, kde není dostatečný počet bratří k liturgickému zpěvu, nebo z nějaké jiné rozumné příčiny mohou představení od zpěvu dispensovati, když toho budou viděti potřebu. Místy takovými byly skoro všecky kláštery nejen u nás, kde kláštery byly většinou zničeny a konventy rozehnány nebo povražděny za husitských válek, nýbrž skoro v celé střední Evropě, kde kláštery byly ve stálém strachu před hroznými českými kacíři. Tak snad lze rozuměti aspoň oněm slovům »alia rationabilis ca.izsa«. V té době se však již řád sv. Františka, kdysi jednotný pod názvem Minoritů, rozchází definitivně na dvě větve, nereformovanou, čili Konventuálů, která se lidově u nás nazývá M i n o r i t y, a reformovanou čili Observantů, které se lidově říká u nás F r a n t i š k á n i. Observanti čili františkáni mají svého zvláštního generálníhoyikáře a jsou skoro jako samostatný řád. Včele jejich stojí sv. Bernardin a po něm jeho žák a ctitel, sv. Jan Kapistrán. Kapistrán dává roku 1443 zvláštní konstituce observantům. V třetí kapitole pak podává předpisy liturgické o církevním zpěvu a hudbě. Bratři se mají v celém officiu přizpůsobiti úpině tomu řádu, jaký za-chovává papežská kaple, jíž se rozumí pramen a původ officia svaté římské církve, k níž celý řád zavazuje řehole známými již slovy. Proto jako v papežské kapli ze starých komemorací slaví se officium jako ze svátků prvního řádu, tak to má činiti i řád. V dalších věcech mají zůstati v platnosti stanovy papeže Benedikta XII., jmenovitě pokud se týkají chorové discipliny, pohybů a zpěvu. Připomíná se výslovně zákaz nevázaných zpěvů, tak zvaných lomených při chorovém officiu i při mších svatých. Všech těchto výstřelků se mají bratři chrániti. Dále se přikazuje, co má činiti bratr, když jest sám na cestách nebo na misiích. Jest to příznak právě doby, kdy řádová observance se šířila misiemi sv. Jana Kapistrána a jeho společníků, zvláště u nás. Jsou-li dva bratři spolu na cestě, mají oba recitovati to, co je povinen jeden každý z nich. A znova se připomíná příkaz, zvláště při primě, kompletáři a při 13 | ||||
|