|
| ||||
| ||||
|
okamžité nálady a rozmaru. A co říci jiné svatbě s tímto programem: Gounodovo »Ave«, »Věrné milování«, »Poém«, »Láska, Bože, láska«, Griegova píseň »Tys láska má« a Schumannovo »Snění«? To všechno přednesl v nepřetržité souvislosti houslista za doprovodu varhan, a hrál a hrál, ačkoliv obřad byl již ukončen a kněz po kratším rozmýšlení nenápadně odešel do sakristie.
Byla tohle svatba katolických snoubenců v katolickém chrámu, nebo zmatená produkce zneuznaného houslisty, při níž se jaksi mimochodem odbyla také svatba — v kostele? Za tento hrubý nevkus neodpovídá varhaník, ani houslista, ale farář. Budiž rozuměno: Nic nelze namítati proti předneseným skladbám, ale nutno bojovati proti jejich provádění v kostele. Všechno má své místo. Nesluší se hráti Gounodovo »Ave« v kavárnách, a je zcela zbytečné hráti světské skladby v kostele, kde církevní hudba je doplňkem a součástí liturgického obřadu. Tato zásada musí býti samozřejmá faráři i hudebníkovi, pokud jsou hodni názvu »liturgický člověk«. Kdo chce hráti a zpívati na kůru, musí býti liturgický člověk, jinak tam nepatří, ani při svatbě. Svatební obřad je udílení svátosti katolických snoubenců. Vážnost chvíle vyžaduje, aby při vlastním obřadu zmlkl zpěv i hudba. Pozornost snoubenců nemá býti ničím rušena a jejich mysl má býti cele obrácena k významným a zavazujícím slovům oddávajícího kněze. Zpěv a hudba mají zde jen doplňující význam před obřadem a po jeho ukončení. Musí to však býti hudba duchovní. Varhaník i regenschori velmi dobře znají dostatek preludií, svatebních zpěvů sólových i sborových od dobrých českých skladatelů, kteří vědí, co patří do kostel,. Máme hojnost českých duchovních skladeb, které dovedou znamenitě zvýšiti lesk svatebních obřadů, ale »Rozmysli si, Mařenko?« Na rozmýšlení je pozdě, to se mělo státi dříve a ne teprve před oltářem. Nevím, jak by se štastný ženich poděkoval varhaníkovi, kdyby nevěsta vzala jeho hru vážně a skutečně uposlechla! Hudebníci mohou namítati, že snoubenci vyslovili přání, aby při oddavkách byla hrána nebo zpívána jejich oblíbená skladba. Nemá a nesmí se takovým přáním vyhověti, protože odporují církevním předpisům. Mohlo by se státi, že před oltářem po-kleknou snoubenci z řad dobrých trampů a kvůli stylu budou chtíti slyšet na př. »Píseň starého pistolníka« (Už dávno vychladly mé piátole) z »Trampského notesu«. Vyhoví-li se jednou, musí se vyhověti všude, ale to platí pro svět, kde zákazník je pánem. V kos-tele jediny'm pánem je Bůh a k jeho cti a chvále má zde zaznívati jen hudba posvátná. Vysloví-li tedy snoubenci přání, jež odporuje církevním předpisům, mají býti poučeni, že světskou hudbu si mohou dáti zahrát při svatební hostině, kde se daleko lépe uplatní, než v kostele. Snoubenci, většinóu mladí lidé, daií se poučiti. Svatba je jejich záležitostí a zbožný zpěv a čistá duchovní hudba dovedou neilépe vyjádřiti jejich náladu před oltářem a prosbu k Bohu, aby jim požehnal na společnou cestu. Proč mají tuto kabitolu nového života začínati s nevkusem? Je štěstím a ctí býti katolíkem, proto katoličtí snoubenci mohou jako vkusní lidé žádati ke své svatbě jen takovou hudbu, jakou dovoluií církevní předpisy. Pro katolické snoubence není svatební obřad jen rozumovým uzavřením svatební smlouvy, ale slibem, že člověk nerozloučí, co Bůh spojil. K tak posvátnému aktu, jemuž může rozuměti jen uvědomělý katolík, měla by zaznívati — píseň starého pistolníka? Aby se tak nestalo, za to ručí farář. Musí poučiti tam, kde nevědomost hříchu nečiní a dveře kostelního kůru musí bez ohledu uzavříti světské hudbě. Bohužel, mnohý farář si potrpí na všechno možné, ale k hudbě neumí najíti správný poměr. Nechápe, jak velký význam má duchovní hudba pra výchovu věřících i pro povznesení a prohloubení jeiich duchovního života. Odhaluje tím citelnou mezeru ve svém vzdělání, protože ne-cítí důležitost harmonického spojení oltáře a kostelního kůru. Ač kněz, není uceleným liturgickým člověkem. Nemůže se hájiti tvrzením, že není zpěvákem nebo muzikantem, to není každému dáno, ale k hudbě má hledati cestu, má hudbu ctíti a má si být vědom jeiího liturgického poslání. Neumím napsati knihu, to také není každému dáno, ale mám knihu rád, protože vím, jak mne obohacuje, a podle toho se k ní chovám. Kniha ovšem také není chráněna před nevkusem, ktery' v této působnosti může sloužiti i jako zbraň proti ideovému odpůrci. Uvedu příkladem »Školní zpěvník písní du- 15 | ||||
|