|
| ||||
| ||||
|
jak Te - be všecko chvá - lí, ve - li - ko - moc - ný Moc - ná - ři ! ť ' Můj otisk prvé z těchto tří písní, »Ó Ivane, náš patrone«, je třeba dopinit. Na str. 37 upozorňuji na předposlední sloku této písně, kde máme nepochybné určení doby, kdy byla složena, avšak tuto sloku by tam čtenář marně hledal, poněvadž ji naše censura nepropustila. Zní : Neopouštíš: Nedopouštíš tak, jakž vždycky doufáme, v zemi český nepřátelský lid, proto tě žádáme: Boha spokoj, ať nám pokoj v naší zemi udělí, knížat říšských a křesťanských mocnost k svornosti vtělí. V písni »Přistup, přistup, čisté srdce«, otištěné na str. 38—39, škrtla censura hned sloky dvě, jedenáctou a dvanáctou, které patří před poslední dvojici slok. Dodatečně je tu v osvobozené vlasti po prvé otiskujeme: Již se k tobě utíkáme, v bídách jsouc postaveni, o pomoc k tobě voláme, vojnou jsouc obtíženi. Vzhlédni tehdy, ó Iva;ze, na kraj, v kterýnzs přebýval, zastaň, zastaň, ó patrone, zem tu, kterous miloval! Vzhlédni okem pobožnosti na slavnej dům rakouský, ať Sůh sešle, ó patrone, svý pomoci nebeský — moc a sílu nepřátelskou svou dobrotou rozžene. Skrze tvou prosbu nebeskou ať se to všecko stane! My, kdož věříme v »svatých obcování«, věříme také, že Ivan, první v Čechách poustevník, vzhlížel k nám, kdy »vojnou jsme byli obtíženi« a že vzhlíží, účastník naší radosti, na osvobozenou »zem tu, kterou miloval«. On, syn někdy krále Charvatského, raduje se s námi tím více, že vidí svou vlast, někdejší Bílé Charvatsko, dnešní to Ukrajinu, odkud k nám přišel po stopách onoho z našich předků, o němž zpívá Smetanova Libuše, že »přišel s pluky Čechovými v tyto žírné vlasti přes tři řeky«, po tisíci letech opět v sesterském objetí se svou druhou vlastí, jíž je patronem nejstarším. Jiří Včelák: Zpívejte Hospodinu píseň novou. Dva obrázky... Z doby »Zapadlých vlastenců« : Plničký kostelík, plaménky svět, květinami zdobený oltář, oblaka kadidla, celý chrám zvučí lidovým zpěvem, přerušeným jen s kůru dojímavou vložkou dívčího hlasu s průvodem houslí, na konec v pleno kotlů, trub a varhan, mistrně ovládaných starým panem řídícím, mísí se radostné hlasy dětí, žen, mužů, mladých i starých... Dnes : Kostelík poloprázdný, jaksi chudý, neútulný, u mřížky hrstka školních dětí, jež zpívat nedovedou, nanejvýš se poštuchují, z lavic řídce obsazených slabě a nejistě přizvukují dva, tři hlasy k neumělým zvukům varhan, jež z nástroje pokouší se vyloudit jakýsi studentík... Nechce se věřit, že jsme v zemi téhož národa, který dal vzniknout skvostům církevní 18 | ||||
|