|
| ||||
| ||||
|
hudby. Píše se o něm, že za časů pronásledování církve hlídal se svými věřícími ve dne v noci obsazený chrám, aby jej chránil před nájezdy heretiků. V této době cvičil lid ve zpěvu žalmů, při čemž zavedl užívání antifon, jak to poznal za svého pobytu na východě. Především zbásnil sám celou řadu hymnů, vždy 8 slok o 4 verších, v nichž opěvoval hlavní nauky katolické církve. Nebyl sice prvním básníkem hymnů — před ním je psal již sv. Hilarius v Poitiers, — ale síla a lidovost jeho řeči učinila jeho hymny nadmíru oblíbenými, takže jeho nepřátelé mu vytýkali, že svými zpěvy lid očaroval. — Naproti tomu nemá t. zv. ambrosiánský chorál církve milánské svůj vznik a počátek u sv. Ambrože, ačkoliv se dá v těchto chorálních zpěvech vycítiti jakýsi předgregoriánský směr a způsob, jenž však nemá ještě tak vyváženou a vy-rovnanou formu a melodii. jako náš gregoriánský chorál. — Ví se určitě, že bohoslužba a hlavně zpěvy milánské církve za sv. Ambrože učinily velký dojem na sv. Augustina a přispěly značně k jeho obrácení. Byl to důkaz jejich hloubky a zbožnosti.
XLII. Že i takový »mistr baroka« J. J. F u x měl správný pojem o »církevním slohu«, dokazuje úryvek z jeho světoznámé nauky o skladbě »Gradus ad parnassum«, jež vyšla v r. 1725, kde praví: »Tak, jako jsou duchovní věci přednější než světské, podobně nebude nikdo pochybovati, že hudba věnovaná k uctění Boha, tedy někoho věčného, má býti daleko ušlechtilejší nežli všechna jiná, a že se jí má věnovati ob-zvláštní péče a píle. — Protože Bůh je nejvyšší dokonalost, má býti i hudba, znějící k jeho chvále a složená podle všech nejvyšších pravidel, tak dokonalá, — pokud toho je lidská nedokonalost schopna —, že má v sobě obsahovati všechny prostředky, aby jimi sloužila k povzbuzení zbožnosti. I tehdy, je-li obsah textu jaksi veselejší, máme býti bedlivě pozorni, aby hudba neztrácela na duchovosti, jež je v chrámě nutná — ani na skromnosti a hloubce, jinak by mohli býti posluchači povzbuzováni k jiným, poněkud méně zbožným vášním.« - - Měli všichni skladatelé doby barokní tak jemné slohové cítění jako Fux? Ovšem, každá doba vytvořila umělecká díla církevní, barok, romantismus i přítomnost, ačkoliv převládají názory, v nichž je jim to bez lilubšího odůvodnění upíráno. —Píše-li skladatel poněkud zpěvněji, je to již barok? Není to spíše důkaz jeho lyričtěji založené zbožnosti? A napíše-li ke své mši orchestr, je to již romantika? Lidský duch často velmi těžko správně posoudí, kde začíná nebo končí ta která, epocha, anebo není-li »v, novém slohu« obsaženo leccos z oněch starých slohů. — Není barokní oltář krásný? Jděte na př. v Řezně z ponurého gotického dómu do »Staré kaple«. Budete přímo omráčeni a nadšeni barokem. Vše je tak oduševnělé, že se zde i vroucně po-modlíte. H 1 o u b k a v ý r a z u je všechno, at v tom či onom slohu. XLIII. Nebudiž toto velebení baroku vykládáno tak, jako by nebyly známy jeho chyby. Hudební sloh, upomínající skoro výhradně na divadelní hudbu, byl hlavním znakem této epochy. Byla ta především nádhera a lesk té doby, jež sloužily zároveň jeho popularitě a byly u širokého lidu velmi oblíbeny. V tom bylo však velké nebezpečí. Celkový výraz baroku v hudbě byl e f e k t (a snad i a f e k t), jenž měl za následek napodobování toho, co se slyšelo v divadle. Zpěváci a virtuosové vystupovali do popředí á chtěli, aby se posluchači i v kostele zabývali jejich osobnostmi. Povstaly arie a sólové instrumentální skladby. Tak se stal kůr koncertním podiem. A pozornost posluchače se tím odvracela od oltáře. Hlavní bylo to, co se dálo na kůru. Tím jen v krátkosti označen zhoubný vliv barokní hudby na bohoslužbu a liturgii. -- Nijak však nemá býti dotčena umělecká forma tehdejší hudby, která vytvořila díla trvalé ceny, jimž se i dnes obdivujeme. — Přesto že 17. a 18. století mělo převážně vliv na uskutečnění nových forem, jako umělou píseň, arii, kantátu, suitu, sonátu, symfonii, oratorium i operu, nemůže býti pravé církevní hudbě vzorem. Církevní hudba si uchovala pevnou t r a d i c i a s v a t é d ě d i c t y í, jež její hudbu přenesly vždy přes veškerý příval různých slohů, oprav a novotářství. XLIV. Tři minuty před začátkem slavné mše byli z 20 zpěváků »již« 3 páni na místě. Počet stoupl při počínajícím Kyrie na S. (Kdo zpíval Asperges a Introit? Či nepatří 20 | ||||
|