|
| ||||
| ||||
|
-- 62
Diecése Budéjovieká. h00t0. dne 13. června 1880. (Farní Jednota Cyrillská.) Bohu dík! zase kus lopotné práce vykonán a hodný krok ku předu učiněn. Sbor studujících tím pokročil, že nastudoval a o dvou nedělích po Velikonoci (II. a III) přednesl již celou Wittovu mši „se. Augustini” 4hlasně. Za oí^e*torinm zpívali trojhlasné (I. T. II. T. B.) motetto „Snrrexit Christus hodie” ze sbírky B. Kothe. Druhý sbor opakoval vděčnou mši Greithovu „M. III. choral. sangall.”, tentokráte též celou, načež studoval a o Božím hodu svatodušním zpíval vděkupinou mši Wittovu „Exultet” op. IZ. čtyřhlasně s průvodem celého orkestru. K tomu konci spojil se se zdejším „hudebním spolkem”, jejž výborně iffil a spravuje prof. Pich, a jenž má zvláštně dovedné hudce. lliditel jeho sám jest virtuos na housle. Vyvolil jsem tentokráte schválně právě tuto mši, abychom do-kázali jednou také, jaká býti má instrumentální skladba kostelní, jakým duchem nésti se má, jakým ne. A jest mi vyznati, že právě tato mše Wittova zvláště dobře se k tomu hodí. VynikáE vznešeným, důstojným a dojemným výrazem motivů, avšak i nejušlechtilejším rázem hudebné tektoniky, obzvláště v orginální a půvabné sazbě instrumentalní. Neznám ušlechtilejší instrumentace pro kostel. Ještě dnes mi zní v uších velevážný a přece i líbezně dojemný hlavni motiv, jímž mše počíná a jenž rozličně upraven a obrácen často se opa-kaje. Tak dojala i účinkující. Po ní hovořili sice o způsobu provedeni, ale o ceně její vnitiní — obecné mlčení. Každý cítil v,sobě dojem hluboký. Porovnati ji s nedůstojným slohem Fiihrerovským, nikdo se ani neodvážil. Tak mocně se jevil přenšiechtilý sloh její, v pravdě kostelní a od onoho naprosto se lišící, jako nebe od země. Dnes opa-kovali jsme ji čtyřhlasně jen s průvodem varhan a na novo přesvědčil jsem se o pravdě slov těchto, však i o ušlechtilosti sazby nástrojové; nebol bezděky vtírala se mi na mysl zvláště sazba houslová, hlavně tam, kde zdobí vděkupinou figuraci půl-notové akkordy, jako by byla obligátně s nimi srostlá. Přisvědčujeme tudíž úpině slovům referenta o této skladbě B. Mettenleitera. (Vereinskatalog S. 4.): „Wer die friihere Ausgabe dieses opus (f. 2 Singstimm. u. Orgel) kennt, wird sich liber das Erscheinen derselben in gegenwlirtiger Form gewiss freuen ; und wenn versichert werden kann, dass diese Messe durch wiirdigste Anfassung, edelsten musikalichen Ausdruck und flíessenden, klaren, streng an die hl. Handlung sich anschliesaenden Gesang, sowie durch Nenheit, Gediegenheit, und Originalitát des Instrumentalsatzes sich auszeichnet, so darf selbe als eine wahre Bereicherung instrumentirter Kirchenmusik angesehen werden.” Proto jiný referent, Oberhoffer (1. c. str, 6)právem dokládá : „Die Messe „Exultet” opus IX. hat clnreh die Hinzufiigung eincr Tenor- und Bass-Stimme nebst Streichquintett etc. sehr gewonnen u. wird dieselbe in dieser neuen Form wahrscheinlich eine seiuer beliebtesten Messen werden.” — A jakž jinak! Vždyt jest zálcladem jejím světa-známé, nebeského plesa piné „Exultet” sv. Augustina! Největšího učitele církve svat. nejvýtečnějšf zpěv oděl tu hn(Iebným rouchem reformator kostelní hudby v Německu. Však co do provedení této mše orkestralného nemohu nepoukásati na některé nabyté zkušenosti. Třeba jest tu dbáti na velký počet zpěvákíi, jmenovitě Sopranů a Altů, poněvadž jinak osm dechových nástrojů nejen kryjí, alebrž místem i udusí první a hlavní věc — z1)ěv liturgický, jehož podporou a ozdobou býti mají. ToE autor sám naznačil, řka : „Vor Allem achte man auf eine starke Besetzung der Singstimmen.” Pak jest i třeba; by instrumentalisté uměli svůj díl jemně přednášeti. Jen o takové přednášce náš referát platí. Graduale a Offertorium toho dne zpívalo se čtyřhlasně, prvé od Blieda, druhé od Piela z příloh Wittových listů, Po druhé na IV. neděli po sv. Duchu zpívali jsme graduale „Jtistus ut palma” chorální, offertor. ,Veritas" 4h1asé od Witta. Zatím šel í sbor studujících o krok dále a nastudoval mši opět nového rázu, složenou od Fr. Schmidta „in honorem s. Ludgeri” pro Alt, Tenor a dva bassy. Přilehá těsně k slohu starému, a ne-jsouc obtížna, přece však pina jasné melocličnosti, zamlouvá se každému, nám pak obzvláště proto, že bude nám přiměřenou propravou k starému slohu církevnímu. Slavnostně zní obzvláště Alt v ní. Witt o ní dokládá: „Ich halte es fňr einen wahren Yerlust, wenn einem Chore diese Messe im Repertoire mangelt. Denn gleicice Eindriicke mit analeren Messen, wie mit dieser zu erzielen, ist erstena sel-ten und dann meist naft melo- Seltevierigkeiten verbunden.” (Vereinskatalog S. 9.) Vyšla proto již v druhém, lépe upraveném vydání, známkami náležité přednášky opatřeném. Dne 27. června 1880. Po slyšení této mše V. neděli po sv. Duchu v děkanském kostele, eminentně akustickém, kde zcela jinak se vyjímala, než-li v neakustické místnosti zkušebné, nemohu než potvrditi hořejší slova o ní pronešená. Pro zvláštni disposici hlasů a antikující ráz zní jako hudba z jiných, vyšších končin nebes. K nf třeba ni vysokých hlasi"i tenorových, ni hlubokých basů druhých, jež jen zřídka dotýkají se spodního velkého g, tenorové hlasy jednou čárkovaného f. Kromě toho poskytují hlasy prvního vydánf, nejsouce označeny žádnými dynamickými znaménky, řidite]i a zpěvákům příležitost nastudovatii bez nich pravidla náležité přednášky. | ||||
|