|
| ||||
| ||||
|
O ceně kodexu pro dějiny hudby a chorálu sliboval autor článku v ČČM 1911 ke konci úsudek z pera odborného znalce, ale nebylo mně dosud možno zjistiti, zda se tak skutečně stalo.
Dr Václav Smolík: Oltář a kůr. Chrám, příbytek Boží, je místem posvátného klidu a míru, vše má v něm duši věřící uklidňovati, a každý nesoulad tím více bije do očí. Jak nos přímo uráží někdy nevkusná, od uměleckého cítění na hony vzdálená výzdoba oltářů, jak se nás nemile dotkne každý nedůstojný pohyb kněze nebo přisluhujícího, jak nás rozladí každý falešný tón varhaníka i zpěváka! To je tedy jakási disharmonie vnější, každému věřícímu viditelná. Ale v chrámech našich - bohužel - vladne přečasto i nesoulad vnitřní, ne každému nezasvěcenci viditelný, ale přece přesným chodem bohoslužeb v základech otřásající, nesouhra mezi duchovenstvem a chrámovými zaměstnanci, v našem případě mezi knězem a varhaníkem či ředitelem kůru. Jako syn ředitele kůru a jako ten, kdo se dnes pohybuje velmi často v kruzích duchovenstva, je spjat důvěrným přátelstvím s mnohými kněžími, a sám v mládí projevoval touhu přistoupiti k oltáři božímu, mohu tuto otázku posouditi s obojího stanoviska. Můj otec byl člověk hluboce věřící, který svoje povolání skutečně chápal s vyššího stanoviska, ne jako pouhý prostředek výdělečný, a proto s duchovenstvem vycházel vždy v nejlepší shodě; ale přece se mu několikrát dostalo s druhé strany ne právě přívětivých slov, což se ho vždy bolestně dotklo, i také mne, který jsem znal jeho ušlechtilé snahy, muselo to hluboce zaboleti. Vždyt už k tomu, aby svoje varhanické povinnosti v takovém předním pražském kostele, jako byl na př. kostel sv. Štěpána, vykonával za měsíční odměnu 81 K 72 h - (u Panny Marie Sněžné byl na tom varhaník lépe, tam dostával 81 K 73 h) - po piných 19 lét, bylo třeba už skoro nadlidské síly. Ale přece po celá ta léta těšil se jen nadějí, že dočká se samostatného místa regenschorského a bude moci uplatniti svoje schopnosti. Ale to nebyl nejkřiklavější případ. Jiní jeho kolegové sloužili jako varhaníci za tento plat 25 let i více. A že měl svoje povolání rád, o tom svědčí ta okolnost, že o prázdninách na dovolené nevynechal jediné neděle, aby si nezahrál na varhany, a skoro jsme spolu stroj žárlivě střežili, kdo bude moci za něj usednouti. Poznal jsem mnoha jeho kolegů a, vím, že byli mezi nimi stejně zanícení a věřící lidé, ale poznal jsem i jiné, jimž kostel byl opravdu jen chlebařinou, k náboženství neměli toho nejmenšího přátelského poměru, a pro kněze měli často jen slova utrhání. Jak bolestně se mne dotýkalo, když mi kdesi regenschori skoro zavíral stroj přímo nad rukama při dohře se slovy: »Za ty peníze je toho dost,« když se zcela netečně choval k nejposvátnějším okamžikům bohoslužby při pozdvihování a požehnání, nebo když v obdivu k svému umění za střed kostela pokládal varhany a ne oltář. Každé povolání vyžaduje lásku, ale stav učitelský a služba Boží jí vyžadují tím více, nebot zde jest její nedostatek nejznatelnější. I prostý laik podle ducha přeludií, volby písní, nacvičení sborů a chování v kostele pozná, zda je varhaník člověk věřící nebo vlažný. Ale zanechme rekriminací s této strany a zahleďme se na postoj duchovenstva. Mnohý kněz si jasně neuvědomuje, jak různý je cíl jeho vlastního povolání a cíl povolání varhaníka a ředitele kůru. Na kněžství odchází mladý muž proto, aby se cele obětoval Bohu, aby sám na sebe zapomněl, zřekl se rodiny a mnohého životního pohodlí, a žil jen své svěřené osadě. Varhaník pak hledá přece jen v svém povolání životní existenci, je živitelem rodiny, a je proto i jeho křesťanskou povinností vydělati tolik, aby 35 | ||||
|