|
| ||||
| ||||
|
netrpěla nouzí, aby dětem poskytl dostatečného pokrmu, oděvu i vzdělání. A tu jsem pozoroval kolikrát, že kněz chce míti bohoslužbu v piném lesku a nehledí na to, zda ředitel kůru může za daných sociálních poměrů skutečně jeho požadavkům v piné míře vyhověti, a zda může jen z kostelního platu celou rodinu uživiti. Více než nesváry a ne-vůle zmůže zde dobré slovo duchovního. Viděl jsem mnohokrát, jak ředitel kůru přímo čekal na slova uznání a pochvaly za svůj výkon, jak nabyl přímo nové chuti k další práci, když se mu jich dostalo, ale jak byl bolestně zklamán, když kněz nechal jeho snahu bez povšimnutí a jen náhodnou chybu dovedl vytknouti. A jako ředitel kůru, tak i sbor touží po uznání svého výkonu. Toužili po něm nejen věřící lidé, kteří v knězi viděli zástupce Božího, ale i lidé vlažní, kteří si chodili zazpívat jen z hudební záliby. Přece jen v knězi vždycky viděli něco vyššího, jehož pochvala má obzvláštní cenu. Ne-může být každý kněz vzdělaným hudebníkem, ale nezájem o chrámovou hudbu nesmí nikdy projevit, tím podkopává jen základy své vlastní práce.
Snad mi ani jedna, ani druhá strana nebude zazlívat, že jsem se dotkl slabších míst těchto dvou stavů, ale služba Boží je věc tak veliká a důležitá, že skutečně vyžaduje dokonalé souhry duševní všech účastníků, nebot jinak podle slov Kristových »každé království proti sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne«, a neblahé ovoce tohoto rozkolu pocítí nejvíce - věřící. J. M. Vanický: Palestrinovské meditace, (Souborný pohled na dílo a umění G. Pierluigiho Palestriny.) Hudba přibližně od sklonku 13. století je ovládána systémem polymelodickým,l) jehož dominantním principem je lineární spojení různých melodií, podléhajících ještě zákonitostem církevních tónin, jež jsou již silně narušovány harmonickým cítěním. Vícehlas se podrobuje zprvu jen pravidlu protipohybovému, jež je výsledkem lineárního polymelodického myšlení, usilujícího o individualisaci hlasů, ale posléze podléhá - pině od druhé poloviny 16. století - vlivům vertikálním a ústí mohutně do vydatného systému, jenž se opírá zprvu o jednu, později i o více melodií, které určují podle přesných zákonitostí pohyb souznějících tónů, zvaných harmonických. Systém melodicko-harmonický, zrodivší se u italských madrigalistů a raných monodistů, sahá až po impresionismus přechodu 19. a 20. sťoletí. Systém polymelodický si postupem doby vytvořil určité umělecké styly, které se od sebe liší, takže mluvíme o ars antiqua, ars nova a tak zvané nizozemské vokální polyfonii, jež silně ovlivnila hlavně umění francouzské, španělské a italské 15. a hlavně 16. století. Vliv nizozemského umění byl dalekosáhlý a mocný, který jako dravý proud odstranil všechny myšlenky na svých vinách a vítězil ještě dlouho nad rostoucími pouty Glareanových a Zarlinových theorií, které věstí nový věk. A tak jen dva vrcholy - Orlandus Lassus a Joannes Petraloysius Praenestinus - jsou s to bezohledně dovésti polyfonii k nejvyšší možné dokonalosti a vymoženosti, takže jejich záře překonává všechny soudobé zrody, které historie dnes pracně objevuje a hodnotí. Rok 1591, úmrtní to rok obou velikánů, je teprve datem vítězství nového systému; z toho je patrna, že to byly silné individuality, když dovedly udržeti a vyvrcholiti všechny podněty polymelodického hudebního myšlení v době, kdy se vedl mocný zápas pro nové umění monodické. 1) Prof. Dr Vladimír Helfert, Periodisace dějin hudby (Příspěvek k otázce logiky hudebního vývoje). Uveřejněno v prvním ročníku Musikologie z r. 1938. 36 | ||||
|