|
| ||||
| ||||
|
Praenestinus, zvaný po rodném městě Palestrina, osvícený dovršitel italské vokální polyfonie a z ní t. zv. římské školy, přísný tektonický myslitel, úchvatný ctitel církevního kultu v tónech, absolutní vítěz nábožensky hlubokého, příslušného účinku, budovatel nového chápání poměru hudby a slova (humanismus), tak po věky slavený a ctěný právem až dodnes, je přes svou slávu přece jen historicky zjev tragický. Dominuje v době, jež je již dál, která ho již nechápe - snad jen ctí, sám nemá takových žáků, kteří by v jeho šlépějích pině pokračovali, má snad jen několik epigonů - a to je vše. (V tom je snad trochu podoben našemu Fibichovi.) Dnešní náš pohled je vděčnější: my se snažíme Palestrinu viděti ne tolik historicky, ale vpravdě umělecky - (historické hodnocení tu nepřekáží) - a tam splňuje naše požadavky velkolepě. Bez Palestriny bychom dnes nedovedli dobře - a tak monumentálně - uzavřít polymelodickou epochu a zmizela by nám ta nejniternější oblast tehdejšího hudebně nábožensko-duchovního myšlení. Jeho hlubokost, zbožnost, pravdivost, přísnost (až na několik děl), velkolepost, zduchovnělý lesk a genialita jsou znaky, jejichž svit dosud nezanikl.
Náčrt životopisných dat.2) Giovanni Pierluigi Palestrina, latinsky Joannes Petraloysius Praenestinus (tak se sám podpisoval), syn Santeho Pierluigiho (t asi 1558) a Palmy (t 1536), majitelů skrovného statečku v Palestrině (odtud jméno mistrovo), nalézajícího se na úpatí Apenninských hor poblíž Říma, narodil se podle posledních3) výzkumných bádaní v době mezi 2. II. 1525 a 2. II. 1526, takže označujeme rok 1525 jako rok jeho narození. Jeho dětství je zahaleno temnotou. Snad byl choralistou v palestrinském biskupském kostele San Agapito, ale je jisté, že jako choralista působil kolem r. 1546 u Santa Maria Maggiore v Římě. Dlouho byl spor o jeho učitele hudby, za nějž byl označen jakýsi Gaudius Mell, z něhož se po rúzných historických závěrech vyklubal Claudio Goudimel (asi 1505-1572, hugenotský skladatel), ale francouzská badatelka M. Brenet dokázala, že Goudimel v Římě nikdy nebyl a tak otázka Palestrinova učitele zústala otevřena, až slavný palestrinovský badatel K. G. Fellerer (* 1902) spor poněkud utišil tím, že poukázal na kapelníka Rubina Mallaperta od S. Maria Maggiore (což se skutečně zdá pravděpodobné), který byl zároveň nejvyšší autoritou proslulé schola cantorum, kostelu přidělené. Vedle Mallaperta v Římě púsobili proslulí skladatelé, jako Morales, Festa, G. Arcadelt, Escobedo, tvořící v duchu nizozemské vokální polyfonie, a poněvadž Palestrina se v raném svém tv$rčím období přiklonil též k tomuto umění, je jisto, nebyl-li přímo žákem některého z nich, že jejich díla důkladně znal a studoval a z nich vlastně načerpal největší posilu - tedy jeho největším učitelem byla přímo díla umělecká. R. 1545 přijímá kapelnické místo u S. Agapito v rodném městečku, a stává se zároveň učitelem zpěvu. Takto zabezpečen uzavírá 12, července 1547 sňatek s Lucrezií Gori, s níž měl tři syny: Rudolfa (t 1572), Angela (t 1575) a Iginia (j- 1610) ; jedině v Iginiovi pokračuje rod. Palestrinský kardinál G. Maria del Monte si Palestrinu musil velmi oblíbiti, nebot když byl r. 1550 zvolen papežem a nastoupil jako Julius III., povolal si jej za kapelníka do julské kaple u sv. Petra; Palestrina nastoupil 1. srpna 1551. Na pod-zim 1554 vydává první knihu mší, tištěnou bratřími Doricusovými v Římě, a z vděčnosti ji věnuje papeži Juliovi III. Papež ho odměňuje 13. ledna 1555 titulem cantore pontificio (papežský zpěvák); jmenování se však dálo bez formálního přijímacího aktu, což pobouřilo členy kapely, zvláště pro to, že titulu se dostávalo jen zasloužilým členúm kapely s delší praxí. Za dva měsíce po tomto jmenování umírá starorenesanční papež Julius III. a nastupuje Marcellus II., který ohlásil změnu v papežském kursu, což se zračí v plánování nutných reforem. Po třítýdenním panovaní však umírá; upomíná však na něj slavná Palestrinova »Missa Papae Marcelli«. Papežského stolce se ujímá přísný Pavel IV. (1555-59), jehož Motu proprio z 30. července 1555 zbavuje ženaté příslušníky papežské kapely členství: vyloučeni byli Palestrina, Leonhard Barrě a D. Ferrabosco. Zbyla jen malá pense: 6 skudů. Vedle manželství hrála jistou roli nepřízeň kolegu i p&sobení na poli světské hudby (Palestrina vydal 1555 sbírku světských madrigalů, mezi nimiž byly některé na tehdy oblíbené texty Petrarcovy). Od 1. října 1555 se usazuje jako kapelník u San Giovanni v La- z) Omezuji se jen na nejstručnější data a zdúrazňuji ona, která v českých všeobecných hudebních dějinách se z nepochopítelných d~vodú chybně tradují i nadále, přesto že základní bádání již dávno odstranila všechny hrubé chyby staršího púvodu. Otázce problémů kolem koncilu tridentského věnuji samostatnou část. - Literaturu uvedu až v závěru této studie. 3) Karel Weinmann, Palestrinas Geburtsjahr. Řezno 1915. 37 | ||||
|