|
| ||||
| ||||
|
mocné otěže, kterými mohutně řídil osudy tohoto polyfonního myšlení a dovedl je k apotheose citové hlubokosti a náboženské zladěnosti. Nikdo již nedosáhne té výše a toho rozpětí církevní řeči v tónech (zpívejte si jeho díla beze slov a ucítíte téměř totéž, co se slovy!). Přirozeně že v rozsahu tohoto stylu vykazuje i samo Palestrinovo dílo mnoho odstínů - srovnej na př. mši Papae Marcelli se mší »Assumpta est Maria« - ale tyto nejsou vůbec s to rozdrobiti palestrinovský styl, naopak dávají mu impuls vývojové tendence, což je vlastně nejdokonalejší souhra na šachovnici tradice. A ještě na tomto místě musím zaznamenati jednu zásluhu: styl, který je přísně kontrapunktický, podřídil církevním účelům v té míře jako nikdo jiný před ním; v tom je snad jeho tak často mu přisuzované reformátorství. ,) Palestrinovský styl u Palestriny samého vy-niká omezením a užitím »přísného« materiálu (hlavně diatoniky, chromatika je velmi řídká) beze všech dobových krajností, a v tom je mistrem, historii ukazovatelem a nám nedostižným vzorem.
Palestrinova díla byla v 19. století sebrána a kriticky vydána v 33 svazcích za postupné redakce De Witta (sv. 1-3), Fr. Espagneho (sv. 4-8), Fr. Commera (sv. 9) a F. X. Haberla (sv. 10-33). Přední místo beze sporu náleží mším, kterých je 93 (39 čtyř-, 29 pěti-, 21 šesti-a 4 osmihlasé). Je obdivuhodné, kolik síly a duchovní nápině do nich vložil, přemnohé věty ukazují jeho veliké mistrovství a ohnivý zápal v projevu náboženské pravdy. Jeho víra je bez kazů - naprosto ideální. Je oddán zpina katolickému vyznání a ve svých skladbách podává pevnou ruku k pochopení duchovního odkazu. illissarum c1,,m 1t et 5 vocibus liber primus (je obsažena v X. svazku souborného vydání Palestrinových děl, zkráceně: P. X.). První vydání vyšlo r. 1554 u bratří Doricusových v Římě. Kniha je věnována vzácnému jeho ochránci, papeži Juliovi III. Obsahuje 4 čtyřhlasé mše a jednu pětihlasou. K vydání z r. 1591 přibyly další dvě ms"e. Sbírka je dokladem, jak Palestrina pochopil a prakticky skvostně ovládal principy pozdních Nizozemcň. Druhá kniha mší (P. XI.). První vydání vyšlo u vydavatelú Doricusových v Římě r. 1567. Je věnována španělskému králi Filipovi II. Obsahuje sedm mší (z nich vyniká »Ad fugam<« a »Papae Marcelli«, jež se nalézá ještě ve čtyřhlasé úpravě v P. XXX.). Jsou zde díla nizozemského ražení, ale již i palestrinovského stylu - tedy sbírka stylisticky nejednotná. ťVlis.sarwm. liber tertius (P. XII.). Po prvé u bratří Doricusových v Římě r. 1570 a je věnována opět Filipovi II., který tou dobou slavil sňatek s dcerou rakouského císaře Maxmiliána II.; věno-vání sledovalo sblížení se s mocným dvorem, od něhož Palestrina čekal případnou pomoc. Obsahuje čtyři čtyřhlasé (Brevis), dvě pětihlasé (L'homme armé) a dvě šestihlasé (Ut re mi fa sol la, De Beata Virgine) mše. Opět stylistické rozdílnosti mezi jednotlivými mšemi. Pozoruhodná je pětihlasá »L'honxme armé«, jejíž cantus firmus je vystavěn na starém jihofrancouzském chansonu, tehdy oblíbeném, nebol téměř všichni církevní skladatelé XVI. století ho použili jako thematického materiálu ke mši. Jiné mše užívají canzonetových, chorálních nebo cizích themat, jsou dobře propracovány a piny všemožných kontrapunktických vymožeností. Čtyřhlasá »Missa Brevis« bere thema u hugenotského skladatele C. Goudimela (»Audi, filia«). Čtvrtá kniha mší (P. XIII.). Vyšla tiskem u Angela Gardana v Benátkách r. 1582 a je věnována papeži Řehoři XIII. Obsahuje 4 čtyřhlasé a 3 pětihlasé (»Lauda Sion«, »O magnum mysterium«), které původně byly bez titulů (sine nomine), jež byly přiděleny až později. Pátá kniha mší (P. XIV.). Vydána u Coattina v Římě r. 1590 a je věnována bavorskému hraběti Vilému V. (účel: sblížení s dvorem, kde púsobil Orlandus Lassus, jenž tam zřídil slavnou kapelu). Obsahuje 7 mší: 4 čtyřhlasé (»Iste Confessor,« »Panis, quem ego dabo«), 2 pětihlasé (»Nigra sum«, »Sicut lilium inter spinas«) a jednu šestihlasou (sine nomine). Missa »Panis...« je mší parodickou, užívající thematu G. Lupova motetta, a též i poslední »Sine nomine« je mší parodickou na thema Primaverova madrigalu »Nasce la gioia mia«, takže vlastně bezejmennou není. 5) Mluví se velmi o Palestrinovi jako reformátorovi, ale skutečným reformátorem nebyl, jak ukazuje jeho dílo; též legendární nános kolem marcellské mše ani v nejmenším, jak se původně mělo zato, tu nemůže pomoci. 39 | ||||
|