|
| ||||
| ||||
|
hlasně v průvodu varhan, falsobordon bez průvodu v mužském čtyřhlasu, někde do-provázeném, jinde nikoliv. Při uvedeném způsobu skládání je hlavní věcí, aby k sobě jednotlivé partie, skládané v různém způsobu vyjádření, náležitě lnuly; skladba Vachova v tomto směru velmi dobře vyhovuje. Jenom závěr, zejména když je pro skladbu vyžadován celý mužský sbor, ve svých prokomponovaných pěti taktech vyzněl poněkud stroze.
»Te Deum laudamus« pro smíšený sbor s průvodem varhan z r. 1901. Opět diaminují falsobordony. I když Vachova skladba jest jednoduchá, přece začasté je vedena v pohyblivějším rytmu, pak v různých sestavách hlasů ze smíšeného sboru, a hlavně podepřena také promyšleným varhanovým průvodem, jímž skladatel předem zbavil skladbu výrazové jednotvárnosti. Skladba, ač je staršího data, je velmi svěží, zajímavá. »Stabat Mater« pro mužský sbor a varhany. Skladatel dokázal, že reformovaná církevní hudba jeho uměleckému přesvědčení leží nejblíže a že zásady, jimiž se při kom-ponování řídí, jsou dovozeny z prostředí, v němž se tato hudba vyvíjela. Ferd. Vach se k nově u nás prorážejícímu směru za uvolněním projevu v tomto odvětví hudby přihlašuje sice také, neboť v něm vidí asi podstatovou jednotnost české hudby církevní, ale je tu velmi opatrný ve volbě prostředků projevu, až vybíravý. Je zajímavo, že v úzkém rámci výběru má tolik tvůrčí fantasie, že jeho projev tu upoutává a že si smí činiti nárok na vyslovený svéráz. Už rytmicky 3/2 se tu váže skladatel na starou zvyklost, rovněž melodicky mnoho z ní nevybočuje, zato jeho harmonie má už volnější sestavy a sledy, modulace je živá. Hlavně jde o to, jak hudba Vachova zpodobuje slovo v tomto případě. A tu nutno říci, že jedinečná slova sekvence byla podchycena formou mužského sboru až překvapivě výrazně a že skladatel nezůstal ničeho dlužen úchvatnosti textu. K určitosti výrazu, k jeho skvělému vybarvení napomáhá u Vachova »S'tabat mater« zase varhanní průvod. Ferdinand Vach věnoval se i komposici motett — jeho církevní hudba zabírá tak všechny běžné farmy církevní hudby a tím nabývá povahy ucelené církevní tvorby. Již ve starších motettech, třeba v takovém »Alleluja« ve svátek Nanebevstoupení Páně, nebo v of fertoriu »Benedictus sit Deus« — prvá skladba pro smíšený, druhá pro mužský sbor — jsou obsaženy zdařilé práce, psané v duchu typicky českého motetta F. Z. Skuherského, skládaného s podivuhodným smyslem pro zaostřené zvýrazňování slovní předlohy; motetta »Ave Maria« a »Mirabilis Deus« (1895) pro mužský sbor jsou vedle dvouhlasého graduale »Sacerdotes eius« (pra svátek sv. Cyrilla a Methoděje) dalšími ukázkami přísného církevního umění Vachova — skladby vesměs pojaté v menší formě a přece v prožitku hluboce zabírající. Motetto »Desiderium animae eius« (1934) pro soprán a tenor s průvodem varhan a lesního rohu má krásnou, vy-pjatější melodickou linii a sbližuje se s motetty na český text, z nichž zvláště proniká církevní zpěv »Zdrávas Maria« pro tříhlasý ženský sbor se sopránovým sólem v průvodu smyčcového souboru (1907) ; vedle této skladby vystupuje jako její protějšek české motetto »Ze všech věcí« pro sopránové sólo, tříhlasý ženský sbor, sólovou violu a varhany (1907). Pro Vachovu církevní hudbu je zejména prvá skladba vysoce významná — její vypjatý výraz, v prvé řadě melodický, ukazuje již k novému směru, jímž se počal ubírati vývoj Vachovy církevní tvorby. II. Vachův nový svéráz. Nyní mohu přistoupiti ke dvěma Vachovýxn mším, které mají výrazovou vypjatost posledně probíraných skladeb. »Missa ad quatuor voces aequales« z r. 1907. Kyrie. Je 50 | ||||
|