|
| ||||
| ||||
|
tu zvláštní, zrovna extatický výraz, jehož kořeny jsou v průvodu a vlastní kmen ve hlasech — je tu povahový srůst dvou partnerů. Zvlášt výrazné je sólové »Christe« (tenor I.). Gloria. Tento díl pokračuje v cestě nastoupené v Kyrie. Již úvod je v piné zvukové síle — po »Glorificamus Te« průvod se řítí v chromatickém postupu prudce dolů. Pak »gratias« v úpěnlivé prosbě prvních tenorů, a další partie v mírném postupu, který najednou se vzepne do výše v »Jesu Christe«, dvakrát opakovaném, v mohutném sledu do široka rozložených akordů; pak varhany připraví do úpiného ztlumení »Qui tollis«, jež přednáší v táhlém tempu (adagio) sólový tenor s nejvýše jemným průvodem houslí, neseným nad dlouhými akordy varhan, při čemž basi jakoby recitují v rychlém sledu »Miserere nobis« — pak nadnesená prosba mužského sboru »suscipe deprecationem nostram«, teprve »miserere« se ozývá slabým tónem. »Qu;oniam tu solus sanctus« je opakováním začátku Gloria, ale jen ve sboru, neboť varhany vstoupí po čtyřech taktech samostatným projevem, jubilosně vyznívajícím; po nich mužský sbor v pp v jednohlasu šeptá: »Jesu Christe, Jesu Christe«. Pak slavnostní závěr.
Credo. Jeho první část je mírně nesena a sestupuje před »Et incarnatus est« ve ztichlost v adagio. Místo úžasně zjemněné ve své jednoduchosti — mužský sbor vrouc-ně zpívá k »ex Maria«, které přednášejí tenoři a za nimi basi; pak celý sbor jenom vy-šeptává: »et homo factus est«. »Crucifixus« : srdce až rozdírající místo; jako by výkřikem se uplatňují basi v unisonu a po nich tři tenoři a znovu »Crucifixus etiam pro nobis« samotného sboru, po němž ještě varhany vpadnou unisonem, jež ustrne na jednom tónu, nad kterým pak sbor tvrdě musí přednášeti své »sub Pontio Pilato passus« až téměř do úpiného ztišení. Nato vzruchem rozjitřená místa. Závěr je vysoce vzrušující. — Sanetus. Přebírá po čtyřech taktech v pp vzruch z druhé části Creda — jen poslední tři takty zakončují ve ztišeném projevu. — Benedictus. Houslové sólo a s ním společně krásně se nesoucí hlas sólového tenoru a po nich sborové Benedictus; v prvých taktech nejen vedoucí melodie, ale celý sbor zní hnedle jako vstupní takty známého Sychrova motetta »Benedictus sit Deus« — jistě ne reminiscence, ale spíše doklad společného výrazového prostředí. Pak opakování oněch sólových houslí a tenoru z úvodu a stručné »hosanna« mužského sboru jako v závěru v Sanctus. — Agnu% Vzrušenější varhanní průvod s druhým basem, pak první tenor přináší druhé »Agnus«; třetí zahajuje sólový tenor, zaváděje tak do »dona nobis pacem«, jež je opakováním I. a II. Kýrie. Skladba překvapuje odvahou pro nový výraz. Mše A-dur pro smíšený sbor s průvodem varhan z r. 1917. — Kyrie. Již prvá část mše uchvacuje svou novostí v koncepci. Je tu zvláštní, sestručněné ztvárnění m;otivicky"ch modelů, vyb,'raných ze širšího thematu, z nichž onen ze závěru thematu zvlášť často se vrací. Vysoké spirituální vypětí; v něm »Christe« je neseno zvroucnělou, církevně zabarvenou melodickou vinou. — Gloria, zahájené varhanami, je podáváno slavnostním tónem; »Gratias« přednáší samotný tenor v ztichlém, vděkem prosyceném projevu; dále je pokračováno ve výrazu skvěle odstíňovaném až k tklivému »Qui tollis« (sbor) ; na to II. bas recituje: »Qui sedes«, a sbor v tichu připojí »miserere nobis«. Pak zajímavý závěr (se ztichlým středem ve varhanách). Credo. Není třeba je celé rozebírat: skladatel pracuje spíše v recitativním melodickém vinění, průvod je pracován na strohých, výrazných motivech. V začátku Creda něco polyfonické práce, jíž se skladatel vyhýbá. Jedno zvlášť nově vyznívající místo tu je: »Et incarnatus« se svými intervaly, jdoucími až přes oktávu, nesené něco tvrdším výrazem, než jsme zvyklí. — Sanctus. V adagiu a širokém melodickém proudu 51 | ||||
|