|
| ||||
| ||||
|
jak tomu nasvědčují čtyři schůze výboru, ale tím intensivněji pracováno uvnitř spol-ku. Byla to zejména práce na novém zpěvníku. Články Msgra Boháče, Dra Antonína Škarky, Alberta Vyskočila osvětlují, z jakých důvodů bylo přikročeno k novému uspořádání zpěvníku, co a jaké směrnice vedly komisi, která na zpěvníku po několik měsíců velmi intensivně pracovala a která musela svoji práci urychleně skončiti, protože se projevila bezpodmínečná nutnost vydati zpěvník ihned, protože pohraničí volalo po okamžitém dodání zpěvníku, neb lid v kostelích neměl z čeho zpívati.
Komise, jejímiž členy byli Msgre Jan Nep. Boháč, P. Jan Nep. Štikar, Miroslav Venhoda, Dr. Ant. Škarka, Dr. Josef Vašica, spisovatel Albert Vyskočil, prof. Frant. Jeřábek, Dr. Lad. Vachulka, Dr. Em. Trolda, prof. O. A. Tichý a Jaroslav Dušek, scházela se téměř týdně a zpracovávala připravený pro ni materiál jak po stránce textové, tak po stránce hudební. Bylo vybráno 75 nejnutnějších a nejužívanějších písní pro církevní rok. Byla přihlédnuto především k původním pramenům, pokud byly přístupny, a písně vráceny původnímu znění podle doby jejího vzniku. Vyskytly se již při počátečních pracích různosti názorů, redakci došly spousty dopisů, které bylo nutno nejprve zpracovati, poznati jejich obsah a vzíti jejich průměr za podklad. Názory se velmi různily. Konečný resultát pak byl ten, že písně budou uvedeny tak, jak v nejstarším podání dnes jsou známy jak melodicky, tak básnicky. Byly oproštěny nejasností, které vznikly bud' několikerým přetiskem v různých vydáních kancionálů, nebo zastaralými, nijak původními výrazy slovními. Melodie pak byly vzaty podle původního znění, neb komise tyto písně pokládala za tak významné, ba daleko cennější, nežli písně národní, které nemají takové patiny staletí a které přes to jsou bedlivě střeženy, aby jejich původnost nebyla měněna a korigována. Názor, že t. zv. kudrlinky nejsou důstojny zpěvu posvátné síně, byl vyvrácen důkazy, že i chorál používá — i v novém římské vydání — t. zv. melismat, která jsou vlastně ozdobnými tóny melodie. Okleštění těchto znamenalo by znehodnocení chorálu a jistě není dnes nikoho, kdo by si takový experiment dovolil. Není důvodů, proč by posvátný nápěv měl míti na každou slabiku jedinou notu, proč by jedna slabika neměla býti zpívána skupinou dvou i více not! Je to individuální názor. Právě tak komise přihlížela, aby tyto »kudrlinky« tam, kde jich původně nebylo a které vznikly během sta-letí, byly jako neoprávněné odstraněny. To byla práce celého předsednictva v minulém roce. Práce velmi plodná, namáhavá, ale také velmi odpovědná. Během této práce projevila se ve výboru WC snaha, aby alespoň část lidových písní byla sjednocena — unifikována. Bylo v této věci jednáno v Olomouci i na jiných místech. Snaha byla. Záhy ale ztroskotala snaha komise přes veškeru dobrou vůli. Zásadou bylo, aby písně, vzniklé v Čechách, byty vzaty ve zdejším znění, moravské pak podle znění tamního. Jelikož ale v některých moravských zpěvnících bylo použito českých písní podle tamní úpravy — jako na př. »Ježíši, Králi« a trváno, aby bylo vzato znění tamní, bylo posléze od unifikace upuštěno. Sám při práci na novém zpěvníku přišel jsem k názoru, že taková myšlenka je sice dobrá, ale neproveditelná podle těchto požadavků: To by se bývalo stalo proti zásadě komise, aby písně byly vzaty v původním znění. A sám se ztotožňuji s názorem, že je to nemožné a přirovnám to asi k tomu, jako by si naše děvče vzalo uhersko-hradištský kroj a zástěrku si připjalo od kroje třeba plzeňského. Unifikaci bych rozuměl tak, že Moravané by české písně zpívali podle zpěvníku českého a Češi moravské písně podle tamního znění. Také tato komise na př. Křížkovského píseň »Ejhle, oltář Hospodinův září« vzala podle původního znění. Díky Bohu, práce skončena po vánocích 1946 a přikročeno k sazbě 61 | ||||
|