|
| ||||
| ||||
|
mo do tendencí jesuitských (řád založen r. 1540), jež měly vliv hlavně na provádění koncilem stanovených reforem. Průběh koncilu byl velmi bouřlivý, musel. pro různé nesrovnalosti být dvakrát přerušen a byl skončen teprve po 18 letech 4. prosince 1563 za papeže Pia IV. (1559-65). Nejdůležitější jednání se vedla v posledních letech, kdy se konaly i příležitostné diskuse o hudbě.
Církevní hudba neměla samostatného programního článku na jednáních tridentských; narazilo se však na ni jen při jednáních o mši, a tu se ozvalo několik hlasů proti zlořádům v hudbě a jejímu zneužívání. Projevilo se to na oficiálním 22. zasedání dne 17. září 1562, do kteréhož přišel dekret z výborové schůze ze 14. září, který zní: »... Ab ecclesiis vero musicas eas, ubi sive organo sive cantu lascivum aut impurum aliquid miscetur [item saeculares omnes actiones, vana atque adeo profana colloquia, deambulationes, strepitus, clamores] (ordinarii locorum) arceant, ut domus Dei vere domus orationis esse videatur ac dici possit.« ,) Byl to dekret, podobný dekretu papeže Jana XXII. z r. 1322 »Docta ss. Patrum«, který rovněž vystoupil. proti zneužívání hudby. Různí badatelé toho zneužili, poněvadž dekret ze 14. září nepochopili a vy-nesli na povrch učení o reformě církevní hudby na koncilu tridentském. Koncil tridentský byl sice koncilem reformním, ale v hudebních otázkách nebyla jím vykonána žádníc reforma; ta přišla až mnohem později, jak ji známe na př. z reformy chorálu - tu má koncil na mysli jen jeho praktickou stránku - která byla začata až za papeže Rehoře XIII. (1572—85) a provedena vlastně až ve vydání Editio Medicaea v r. 1614 až 15.8) Koncil konstatoval pouze stav, s kterým nesouhlasil, ale věcné provedení usnesení svěřuje přímo provinciálním synodám a diecésním biskupům. Další omyl spočívá v pojetí, že prý z kostela byla koncilem vyřazena vícehlasá hudba, kterou prý opět zachránila Missa Papae Marcelli nebo přímluva císaře Ferdinanda V. - anebo někdo ze Španělů, kteří podle Paleotta si získali právě největší zásluhy o církevní hudbu, poněvadž mezi sebou měli mnoho dobrých znalců. Ale podíváme-li se na zápis kardinála Paleotta, vidíme, že »někteří« (aliqui) konciliární otcové zamítli vícehlasou hudbu v kostele, ale »všichni ostatní« (reliqui) byli pro ni. Bylo to zcela přirozené - bez jakýchkoliv legend, které se během pozdějších věků nakupily - neboE v koncilu zasedalo innaho výborných mužů, kteří hudbu milovali a jí rozuměli; sám papež Pius IV. byl jejím vášnivým obdivovatelem a vděčným mecenášem. Z požadavků jednotlivých členů koncilu poznáme nejlépe, že zásadně nešlo o reformu: kardinálové žádají »musica troppo molle,« císař Ferdinand V. o »mollior harmonia« a konciliární otcové »nil lascivum, nil impurum«. V 23. zasedání byl stanoven požadavek větší péče o chorální zpěv u jinochů, kteří se hodlají věnovati duchovnímu stavu. Ve 24. zasedání se ještě vedly debaty o polyfonní hudbě, a v 25. konečném zasedání pronáší v závěrečné řeči biskup Hieronymus Ragasamus konečně slova: »... Ita omnem superstitionem, omnem quaestum, omnem irreverentiam a divina missarum celebratione abstulistis ... molliores cantus et symphonias (= zde hra na varhany), deambulationes, colloquia, negotiationes a templo Domini summovistis ...«9) Po skončeném koncilu vydal papež Pius IV. 25. ledna 1564 bullu »Benedictus Deus«, podepsanou 26 kardinály, kterou uděluje stvrzení tridentským usnesením. Bylo důle- Richter-Schulte, Canones et Decreta Concilii Tridentini. Lipsko 1853. R. Molitor, Die Nach-Tridentinische Choral-Reform zu Rom. Dva díly. Lipsko 1901-02. 9) Richter-Schulte, viz pozn. 7. 66 | ||||
|