|
| ||||
| ||||
|
žité, aby se celé věci ujali kardinálové, a proto 2. srpna 1564 vydal papež Motu proprio »Alias nonnullas constitutiones«, které tvoří základ pro t. zv. komisi kardinálů, jichž bylo celkem osm, a z nichž vytvořeny speciální komise (za špatné vykonání určeného přísné tresty). Hudebními záležitostmi byli pověřeni kardinálové Carlo Borromeo a Vitellozo Vitelli, jejichž kompetence však nesahala mimo Řím, kde si biskupové, jak již bylo řečeno, věci sami obstarávali. A tak nejprve přišla na řadu papežská kapela, jejíž členové byli opravami nemile dotčeni; za účelem zkoušeni mší bylo pozváno celé kolegium ke kardinálovi Vitellimu,l°) ale 15 se jich nedostavilo - asi tichý protest ne-spokojenosti - a nato byli propuštěni. Poněvadž v zápise se neuvádí, které mše se na zkoušce provedly, vzniklo zde mnoho planých dohadů, které vústily jako »reformy« a »záchrany vícehlasé hudby v kostele« do všech příruček.11)
Je málo věcí tak nejasných, ba přímo záhadných, jako je ona legenda o záchraně vícehlasé hudby v kostele marcellskou mší. Baini v Palestrinově biografii poukazuje na spisovatele, kteří jsou jejími původci, a ostře je kritisuje, ale s novým jeho názorem přicházejí, bohužel, i nové bludy. Dále se věci kriticky ujal F. X. Haberl a hlavně Karel Weinmann. Je zajímavé, že tu podlehl i tolik kritický Ambros. Hlavním pramenem bludů jsou slova předmluvy ke II, knize mší, kde je Missa Papae Marcelli obsažena, a kde Palestrina píše o »novém slohu«. Toho se chytl Baini a vykládal ona slova v tom smyslu, že jde principielně o nový styl, a po něm celá řada badatelů až do Weinmanna, který první vyloži~1,12) že ona slova neznamenají vlastně »nový styl«, ale jsou přeložitelná jen jako »nový způsob«, což není v pojetí hudebním, ale čistě liturgickém. (Pokračován!.) Ant. Burdo: Zpěvákům na chrámových kůrech. Kdo pozorně vyslechne, jak se zpívá na kůrech, pozná, že se vedle přirozeného zpěvu ozývá i mnoho křečovitého. Lidé, kteří nenásilně mluví, jsou zachváceni křečí, jakmile začnou zpívat. Zpěvný tón je pak často vším jiným než čím má být, totiž ne-násilným rozechvěním hlasivek a skrze ně ozvučných částí lebečných a hrudních. Chyba je především ve výslovnosti. Při nácviku chrámových sború měl by si regenschori všímat členů svého sboru a dbát na jejich řádnou v ý s 1 o v n o s t; zjistí-li, že někdo ve sboru artikuluje násilně a nezřetelně, necht dotyčný zpěvák přednese svůj part v místech, kde artikulačně chybuje, šeptem, pak hlasitě bez přepínání a teprve pak melodicky. České sa.mohlasky jsou polotemné, polosvětlé a spíše široké než úzké. Souhlasky vesměs musí zníti bez výjimky na horních předních zubech (bud přímo na nich, neb na jejich kořenech), zejména pak r, g, h, ch, k. Bylo by ideální, kdyby mohl společný nácvik navazovat na domácí přípravu; není to požadavek malý, ale není nepřekonatelný při dobré vůli a zájmu o ušlechtilý zpěv. Je omylem domnívat se, že jen krásné hlasy od přírody jsou zvukově vydatné a že se proto jen o ně musí dbát; ve sboru každý hlas, pěkný i méně pěkný, přidá něco svého, a to zvukově podstat- 10) Zápis punktátora Hojeda ze dne 28. dubna 1565: »Na rozkaz kardinála Vitelliho sešli jsme se v jeho domě, abychom zkoušeli nějaké mše, jak si vysoce vážení pánové přejí...« R. Molitor toto místo z důvodú zcela nepochopitelných pojal jako anekdotu. 11) Podle Bainiho byly provedeny Palestrinovy mše, a to se dlouho tradovalo ve všech Palestrinovských biografiích, až německá hudební věda, representovaná tu Karlem Weinmannem, vsadila v tuto souvislost mše Orlanda Lassa, což je jen hypothesa, dost násilně vyssátá z rúzných pramen$. J2) Karel Weinmann, Das Konzil von Trident und die Kirchenmusik. Lipsko 1919. Je to velmi cenná historicko-kritická studie. 67 | ||||
|